9.12.2019 | Svátek má Vratislav


ZDRAVOTNICTVÍ: Na okraj, či k základům systému?

11.2.2008

K zásadním otázkám o směřování zdravotnictví patří, zda máme kvalitní systém s dobře nastavenou strukturou služeb, oborů, kompetencí, přístupů a autoregulací, který je třeba jen vylaďovat, zvláště ve financování a vnášení nových metod, nebo zda potřebujeme zásadní změnu zastaralé struktury z 19. století podmíněnou změnou zdravotních priorit, medicínských možností a společenské poptávky.

Mnozí se domnívají, že systém je nejen v pořádku, ale za daných ekonomických možností excelentní a příkladný. Argumentují nabídkou špičkových výkonů, „bezplatností“ zaručující dostupnost a „solidaritou“ - placením „bohatých na chudé“ i nivelizací péče s rovnostářskými přístupy nebudícími závist. Ale: není míra zdraví Romů včetně naděje dožití dramaticky kontrastní? Není systém rigidní, diskontinuitní a neúčelný? Nemají lidé se specifickým znevýhodněním zbytečně horší výstupy standardizovaně jednotné péče? Není v systému nadbytek úzkosti a utrpení? Nezavánějí supervýkony a excelentní centra v kontextu nízké úrovně jiných segmentů hochštaplerstvím? Televizní zpravodajství přineslo několik názorných varování o systémových nejasnostech a selháních.

Prvním byl strastiplný osud nejvyššího občana ČR. Mladý muž (28 let), údajně o 224 cm a 170 kg v důsledku chorobné produkce růstového hormonu, se velmi obtížně pohybuje a prakticky nezvládá chůzi po schodech. Podrobil se „špičkovému“ neurochirurgickému zákroku a médii podporovaná sbírka pro něho získala nákladný elektrický vozík. Rodina nyní obtížně hledá bezbariérový byt pokud možno v přízemí. Šot končil „optimistickým“ sdělením, že radnice blízkého města nabídla jakési prostory, které si rodina zřejmě bude schopna zrekonstruovat. Zdánlivě „takoví jsme kabrňáci“: obra máme, mozek operujeme, cimru seženeme, světe div se. Jenže ouha: nemůžeme se ptát, jak je možné, že člověk s tak závažným a dokonce raritně nápadným postižením žije tak dlouho bez intervence své disability v tak bariérovém a sociálně vyčleňujícím bytě? Nemělo se už dlouho pracovat na jeho sociální integraci a ergoterapii? Existují v obci řízené komunitní služby? Má se rodina s kým radit v kontextu zdravotního postižení, např. o úpravách bytu a přístupu k němu či o dávkách na fincování různých intervencí? Možná ano, ale z vysílání se zdálo, že nikoliv. Pak lze předpokládat, že zdravotnický zájem se vyčerpává diagnózou a léčením mozkové choroby, nikoliv podporou pacienta. Na tu obvykle nejsou lidi, peníze, myšlenky – „jde přeci o boj o život, potírání nemocí a ne o nějaké takovéhle .... hračičky, nadstandardy, sociální věci, co do medicínských zájmů a kompetencí nepatří“.

Jenže: opravdu nepatří? Leckde ve světě patří, protože jinak může být léčení více intelektuální zábavou pro lékaře než cestou k prospívání pacienta. Podobně nejasno je kolem solidarity. Jaksi samozřejmě jsme pro rozvoj a solidární úhradu akutní neurochirurgie (správně říkáme, „ještě aby nebyla dostupná potřebná operace“), ale nikoliv pro rozvoj a solidární úhradu chronické ucelené rehabilitace včetně kompenzačních pomůcek - vozíku, bezbariérového bytu (nesprávně říkáme, „ještě abychom platili tohle, kam bychom přišli“). Těžiště zdravotní poptávky se ale z řady důvodů posouvá k intervenování chronických obtíží a stavů organizmu – zvláště ve stárnoucí a dlouhověké populaci.

Naše zdravotnictví ovšem bylo postaveno na krocení akutních chorob a provádění jednorázových specializovaných výkonů. Chroniky a neduživce bez „slušné choroby“ neumí a nemá ani kam zařadit. Zvláště staří lidé, ale jak vidět i obři, zůstávají často v území nikoho a místo žádoucí medicínské intervence se leckdy dočkají nálepky sociální případ.

Varování druhé: V téže době otevíráme v pražské ÚVN „3. nejmodernější operační sál na světě s magnetickou rezonancí“, ale necháváme v nedaleké příměstské léčebně dlouhodobě nemocných sloužit v noci jednu zdravotní sestru na 120 ošetřovatelsky náročných pacientů a v blízké místní nemocnici chybí kyslík. Nezavání opravdu takový rozpor „navrch huj, vespod fuj“ hochštaplerstvím?

Není přitom podstatné, v které léčebně se ona nízká kvalita péče odehrává, ani kdo ji provozuje, neboť nedostatečné personální vybavení a tím podmíněné režimové nedostatky s propadem kvality péče jsou záležitostí systémovou, která se netýká ani majetkoprávních vztahů, ani politické příslušnosti regionálních hodnostářů. Ti ostatně potvrdili, že plní podmínky zdravotních pojišťoven pro personální obsazení oddělení.

Jde o neudržitelně nízký statut tzv. dlouhodobé péče, zvláště ústavní, o neujasněnost zdravotních potřeb a rizik především křehkých starých lidí – geriatrických pacientů. A jde také o obecné zmatení pojmů. To potvrdil i krajský hejtman, když hovořil o poskytování „ambulanční péče“ – zřejmě se domníval, že nejde o zdravotnickou léčebnu, nýbrž o sociální starobinec, v němž působí vnější agentura domácí péče.

Zjevně nás málo zajímají podmínky, v nichž žijí, trpí a umírají, jsou zbytečně špatně (ne)léčeny a (ne)ošetřovány statisíce pacientů, našich spoluobčanů, se sice životu nebezpečnými, ale odborně „banálními“ problémy, často na zdravotně sociálním pomezí. Kde se vlastně nacházejí z hlediska pohledu na zdravotnický systém – na bazi jeho pyramidy, nebo na periferii jeho (ne)zájmu?

O tom mimochodem nerozhodují „doktoři“, ale občané. Odsouhlasí-li periferii, může být administrativně oddělena a přehozena třeba do sociální sféry jako přirozené živoření starců a invalidů mimo zájem i kompetence solidárních úhrad veřejného zdravotního pojištění, které využijeme pro exhibice špičkových výkonů. Pokud by ale šlo o základnu pyramidy, pak by její prohnilost předznamenala zhroucení systému, jehož slabinou je po řadu desetiletí slabost public health (veřejného zdravotnictví) a tím přes všechnu ideologicko populistickou argumentaci i slabost skutečného zájmu o zdraví lidí jako protiváhy zájmů expertních medicínských specialistů.

V pochmurné atmosféře chybování, zbytečného živoření a obecného nezájmu by ovšem neměl být přehlédnut pozoruhodný jev: zdravotní sestry v oné LDN daly výpověď, neboť nesouhlasily s úrovní a povahou péče, ke které byly vedeny. Jde o ojedinělý krok stavovské cti a občanské zodpovědnosti, o jednu z mála cest, jak na problémy v lůžkové péči o křehké, zvláště seniorské klienty účinně upozornit a zjednat nápravu.

Sestra Petra Hlaváčová, řekla na kameru: “Proto odcházím, nechci být zodpovědná tady za tu práci.“ Doufám, že na ni kolegyně nezapomenou při vyhlašování Sestry roku 2008, neboť současně doufám, že svým činem nastartovala systémovou celostátní změnu. Prosadit ji však musí občané, až si ujasní, jaké změny struktury, kompetencí, služeb i solidarity jsou v našem zdravotnictví nezbytné, aby dokázalo reagovat na měnící se potřeby. „Vlivoví doktoři“, zahledění do hlubin svých specializací, to vesměs nevědí.



OVĚŘENO: Jak obstály olejíčky Frei öl® v testu?
OVĚŘENO: Jak obstály olejíčky Frei öl® v testu?

Propadli jste pleťovým a tělovým olejům a hledáte inspiraci? Vyzkoušeli jsme olejíčky Frei öl®, které slibují tu nejlepší péči pro pokožku dospělých i našich nejmenších.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.