... dítě si zaslouží největší ohleduplnost - to píše Iuvenalis Decimus Iunius, nějakých sto let před Kristem. Poohlédněme se jen rok, dva zpět a zeptejme se, jak se společnost postavila ke zdravotní péči o dítě skrze svůj stát a skrze samosprávu, která byla zřízena s doprovodnou proklamací "blíže k lidem".

Za poskytováním zdravotní péče vidí občan doktora. Je to pochopitelné - doktor je tím, kdo péči poskytuje. Dávno pryč je ovšem doba, kdy poznatky vědy daly doktorovi vystačit s jedním fonendoskopem a pěti unavenými smysly, aby předepsal čaj prsní, sklenici mléka denně a časté procházky po horách. Doktor dnes potřebuje spoustu věcí, aby ony poznatky mohl použít ve prospěch zdravotní péče, zvláště jde-li o dítě. Je to potřeba profesní, nikoli osobní.

Kdo má zajistit podmínky a prostředky, které doktor využije všemožně k tomu, aby především prevencí zabránil vzniku postižení, aby po včasném poznání správnou léčbou zabránil ztrátě funkce postiženého orgánu a aby tak neustále menší byl počet dětí s handicapem, coby omezením možností společenského uplatnění? Společnost, která má ohled na budoucnost za svou největší věc, dobře ví, že je to právě ona a její stát, na kterých záleží zajištění podmínek poskytování zdravotní péče dětem. A stát, který svým správním uspořádáním přenese onu povinnost na samosprávné vyšší územně správní celky (VÚSC), také právem očekává právě odtud patřičné přístupy.

Pro péči o dítě se od vzniku VÚSC učinilo hodně. To je první a zásadní skutečnost. Hodně ale neznamená dost a to je zase to, oč tu běží. Mám za to, že jsou tu nejméně tři věci, v nichž samospráva buď z nevšímavosti, nebo z nezájmu výrazně pominula potřebu protekce dítěte:

První věcí je zajištění časové dostupnosti zdravotní péče. Ze 168 hodin týdne je nemocnému dítěti připraven poskytnout péči praktický lékař pro děti a dorost (PLDD ) toliko v rozsahu necelých 40 hodin ve své ordinaci a necelých 49 hodin na stanovišti lékařské služby první pomoci. Po zbylých 50% týdne není PLDD nemocným dětem dostupný. Stejně tak cca 50% týdne není kde dostat léky, lékárny jsou zavřené. Zdravotní péči v těchto 50 % každého týdne je tedy dostupná pouze způsobem péče lůžkové. Stát a samospráva úmyslně nedefinují, jaký rozsah časové dostupnosti zdravotní péče garantují, byť je to jejich Ústavou daná povinnost.

Druhou věcí je transformace nemocnic na akciové společnosti. Samospráva se tu pouští do aktivity v nejistém právním prostředí, jehož úprava se právě očekává s přijetím zákona o neziskových zdravotnických zařízeních, nemluvě už o tom, že síť zdravotnických zařízení, tvořená toliko obchodními společnostmi, nemá ve světě obdobu. Nota bene, obchodní zákoník umožňuje akciové společnosti zvolit předmět svého podnikání a při nízkém ohodnocení péče o dítě, kterým stát skrze zdravotní pojišťovny dává najevo svůj přezíravý přístup k náročnosti této péče, je docela reálné a snadno možné zrušení této péče, neboť ta nepřináší žádný zisk a výrazně se podílí na finančních ztrátách zdravotnického zařízení.

Třetí věcí je pominutí potřeby protekce dítěte samosprávou v rámci dokumentu Koncepce zdravotnictví Zlínského kraje a v rámci hejtmanem vyhlášených priorit. Ve III. kapitole dokumentu Zdraví v Zlínském kraji je mezi 8 cíly odstavec Zdraví mladých, v němž se dokonce píše, že jisté ukazatele kvality péče o dítě jsou dobré, takže není třeba se tomu věnovat. Hejtmanem vyhlášené zachování priorit pomíjí péči o dítě úplně. A tak přesto, že ve Zlíně máme široko daleko nejlépe zajištěnu péči o novorozence, nemáme tu ani jednu jedinou jednotku intensivní péče pro děti a pro péči ve specialisovaných klinických centrech nenajdou děti, stižené krutou chorobou, u samosprávy jedinou podporu.

Lidská přirozenost je nadána vrozeným smyslem pro obec a národ - Řekové tomu říkali politikon. Lidé si volí kandidáty do čela obcí, aby ti zvolení předepisovali, co je správné, užitečné a spojené se zákony. Mají-li být VÚSC skutečně blíže k lidem, jak bylo proklamováno, pak by měli být prvně co nejblíže dětem, neboť vztah dítě-společnost musí být nezrušitelným.