Motolská nemocnice se potýká s agresivitou rodičů malých pacientů dětského kardiocentra, situaci občas řeší i Policie ČR.

Jak zvykle, každý podobný spor má dvě strany. Na straně jedné lékaři a sestry jednotky intensivní péče, na jejich umění a odpovědnosti závisí zdraví, ale i život malých pacientů. Na straně druhé právo rodičů navštěvovat své děti na této jednotce.

Vždy, když slyším slovo právo, očekávám, že současně zazní i slůvko povinnost. Zdá se však, že v některých případech jde o téměř neslušný výraz, neboť ono právo je dominující, je vyžadováno bez ohledu na další případné důsledky.

Každý, kdo jen trochu přičichl k práci na jednotce intensivní péče (a na té dětské zvlášť), tak musí s velkým respektem kvitovat, že práce tam je nesmírně náročná, s nutností rychlých rozhodnutí, kde možnost chyby může mít fatální dopad. Představa, že se mezi profesionály motá matka, jejíž dítě na tom není zrovna nejlépe, je černou můrou, protože v danou kritickou chvíli je třeba se oprostit od emocí a postupovat chladně racionálně. Matka (případně otec) může být natolik rušivým elementem, že se nakonec vše může zvrhnout v potyčku při vykázání z prostor a posléze v mediálně vděčné téma, kde na jedné straně bude zoufalá steskem trpící matka či otec a straně druhé vykreslen lékař JIP jako zloduch.

V motolské nemocnici působí spolek Juno Moneta. Pokud si najdeme stanovy spolku, tak v článku 5 se praví, že usiluje o zlepšení právního povědomí jak pacientů, tak i poskytovatelů zdravotní péče a snaží se zlepšení zdravotní péče, jež je českým pacientům poskytována. S obecnou proklamací lze jistě souhlasit, avšak záměrné vyvolávání konfliktních situací a tajné nahrávky odpovědí personálu zmíněny nejsou. Rovněž není nikde stanoveno, že na tak choulostivé oddělení, jako je dětská JIP, může rodič kdykoliv vstupovat dle vlastního zvážení a času.

Pakliže je do sporu zatažena i Policie ČR, nelze očekávat idylické vztahy mezi personálem a rodiči. Při vysoké úrovni stresu při práci na JIP lze při uvedených konfliktech celkem logicky očekávat, že někomu z lékařů či sester „bouchnou saze“. Stres vyvolaný hádkou či přivolání policie rodičem zanechá na straně zdravotníků nesmazatelnou stopu.

JIP není obvyklé lůžkové oddělení, kam mohou přicházet členové rodiny celkem bez omezení během celého dne. Na JIP leží děti oslabené operací, sníženou imunitou, moribundní. Právo vidět kdykoli své dítě je v kolizi s povinností personálu provést malého pacienta rizikovým údobím a vrátit jej do normálního života. To, že onu povinnost personálu rodiče a nejspíše i spolek Juno Moneta nechápou, je tristním zjištěním zdravotní gramotnosti obyvatel České republiky.