Je začátek ledna a došlo na lámání chleba: po měsících výhrůžek dali lékaři svým pacientům konečně vědět, kolik jich chce vlastně „poděkovat a odejít“ doopravdy. I když: ministr zdravotnictví Heger jim evidentně ani v této chvíli nevěří a je přesvědčen, nebo to alespoň na veřejnosti hraje, že z doposud známého počtu tří a půl tisíce nemocničních doktorů ve výpovědi z celkem asi 16 000 to myslí vážně tak maximálně sedm stovek.

Otázkou ale v každém případě je, komu to vlastně doktoři děkují. Že by „dělníkům a rolníkům“, za jejichž peníze, jak by jim soudruzi ještě před jednadvaceti lety vytmavili, tady vystudovali? To asi těžko, to se u nás naštěstí od 17. listopadu 1989 už nenosí.

Občan není nevolník, takže i lékaři jsou samozřejmě svobodní lidé a mohou se zcela svobodně rozhodnout, kde chtějí žít. Nikdo po nich například nebude požadovat ani výkupné za vzdělání, které musel za minulého režimu zaplatit každý, kdo se chtěl vystěhovat. Ve svobodném světě se něco takového prostě nesluší.

Zrovna tak je ale jen a jen jejich soukromá věc, proč chtějí pryč. Pokud si myslí, že venku se budou mít líp, protože tam dostanou vyšší platy a lepší podmínky, ať to zkusí. Třeba se jednou vrátí domů. A pokud ne, tak nejspíš budou platní jiným pacientům někde jinde a na jejich místo sem přijde léčit někdo ze Slovenska nebo z Ukrajiny. Svět je prostě v pohybu, tak o co jde. Jen by si své pacienty přitom už neměli brát do úst. Ani oni totiž nejsou rukojmí. Anebo ano?

Faktem v každém případě je, že i kdyby to nakonec byly i ty tři a půl tisíce lékařů, kteří chtějí odejít z českých nemocnic ať už do zahraničí, k farmaceutickým firmám nebo do soukromých ordinací, byla by jich čistě aritmeticky „jen“ o něco víc než čtvrtina z celkového počtu. Což na první pohled není alarmující. Jenže otázka je, jací lékaři to budou. Pokud například z Prahy odejde, jak to teď vypadá, drtivá většina neurologů, z Příbrami až na primáře komplet všichni porodníci, z Hodonína zase všichni chirurgové, z Třince 80 procent internistů nebo doktorů z ARO, z Úrazové nemocnice v Brně dokonce 92 procent lékařů z ARO a 71 procent chirurgů, z Karlových varů 85 procent internistů, zatímco z jiných krajů hlavně chirurgové a anesteziologové, z Vysočiny pak celkem 80 procent doktorů a třeba z Nového Města na Moravě 90 procent lékařů, pak je věru otázka, jak se tohle bude řešit.

Že by někdo měl nějaký krizový plán, na to to v současnosti nevypadá. Každý se spíš utěšuje, že jsou ještě dva měsíce času a vláda do té doby jistě něco vymyslí.

Vymyslet by ale něco měly také odborové organizace lékařů. Že je v Česku v porovnání například s Rakouskem sice o něco méně malých a středních nemocnic, ale zato podstatně víc velkých fakultních nemocnic a universitních klinik, je známá věc. Že se s tím už dvacet let přesto nic nedělá, je rovněž evidentní. Ano, Česko je bezesporu – zatím - schopno poskytovat špičkovou lékařskou péči.

Jenže z pacientů se pak do normálního života vracejí tak maximálně silní jedinci, protože s následnými rehabilitačními procesy je to podstatně slabší. Špičková péče tak přichází nezřídka nazmar. I to patří do komplexního obrazu českého zdravotnictví. Známého tím, že se v něm plýtvá. A že pak nezbude na to, zaplatit pořádně doktory.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6