... ale někdy se tak musí chovat

Článek Když lékař je Bůh respektované blogerky M. Šichtařové ohledně incidentu na dětské JIP v Ústecké nemocnici vyvolal bouřlivou polemiku. Chybí ještě profesní pohled.

Autor článku pamatuje ještě několik let socialistického zdravotnictví, kde skutečně byl lékař doslova bohem a pacient v podstatě trpěnou přítěží bez jakékoli možnosti zasáhnout do své léčby. Málokdo by chtěl podobný systém zpět, za posledních 30 let bylo v této věci učiněno mnoho legislativních změn, v drtivé většině prospěšných.

Co se nezměnilo a ještě nejspíše dlouho měnit nebude, je asymetrický postoj lékař - nemocný. Ať chceme či ne, je v tomto vztahu lékař tím, kdo tak říkajíc hraje první housle. I v dobách internetu a dostupných možností získání informací bude lékař tím, kdo je schopen léty naučené a získané informace vyhodnotit a po zjištění stavu věci nabídnout nejlepší řešení. Je poté na nemocném, jestli onu radu přijme či ne. V druhém případě má pacient možnost řešit své problémy dle vlastního uvážení, jen už není úplně jasné, proč by za těchto okolností měl být lékař tím, který by měl u toho nějakým způsobem asistovat.

Nemocnice je navíc přísně hierarchický systém nemající s demokracií nic společného. (Autor článku pamatuje ojedinělé „demokratické“ vedoucí oddělení, kde vládl naprostý chaos.) Toto uspořádání je dáno staletým vývojem a zkušenostmi a je nepochybně nejlepší možné. V tomto systému je přesně určena osobní odpovědnost příslušného přednosty, vedoucího oddělení, staničního lékaře i sester. Odpovědnost je absolutní a nelze se z ní vyvléci. Jelikož jde o zdraví a na jednotkách intensivní péče i o životy, pak rozhodnutí o postupu další léčby je cosi jako zákon.

Na každé JIP je vše, co jsem napsal, ještě násobeno. Každý, kdo měl tu smůlu a byl pacientem na tomto oddělení, dobře ví, že jeho život závisí plně na profesionalitě celého týmu. To platí zejména v případě, kdy je napojen na dýchací přístroj a tak naprosto odkázán na ars medica lékaře, který určuje, v jakém režimu se jeho dýchání povede. Totéž platí o infusním programu a mnoha dalších krocích. Zde na tomto místě je lékař skutečně cosi jako bůh, neboť život pacienta je plně v jeho rukách. Chybný krok může znamenat nezvratný konec. Za těchto okolností jen šílenec bude lékaře dráždit a provokovat.

Představa, že se v tomto prostoru pohybuje od každého nemocného (byť je to novorozeně) jeho matka, je pro personál noční můrou. Diskuse o každém byť sebemenším kroku, neustálé odpovědi na stokrát položené otázky a nejspíše i jisté „překážení“ při kterémkoli výkonu u lůžka je pro lékaře i sestry stresujícím faktorem. Je známo, že ve vyhraněných situacích rodič neslyší, co mu lékař sděluje. (malá odbočka – prof. Koutecký nedávno v televizi vzpomínal na opakované situace, kdy jako onkolog opatrně sděloval mamince, že nádor jejího dítěte je zhoubný a že léčba bývá jen málo úspěšná. Po několikaminutovém monologu se maminka zeptala, jestli bude mít Mařenka děti).

Z vlastní praxe vím, že agrese lékařského personálu vůči příbuzným je vždy až vrcholkem dlouho trvající situace. Lékaři i sestry jsou školeni na zvládání podobných konfliktů, navíc - zejména na JIP - na ně prostě nemají čas. Příbuzný, matka, otec atd. mají samozřejmě právo na objasnění zdravotní situace, ale nikoli několikrát denně, kdy je navíc zřejmé, že se stav dramaticky nemění. Pokud kdokoli z rodiny vyžaduje denně hodinový rozhovor, v němž se opakuje již vyřčené, může se stát, že v lékaři obrazně řečeno bouchnou saze. V tomto případě nejde o nějaký přezíravý či machistický postoj, ale o prostou osobní sebeobranu. I na tu má lékař právo, stejně jako každý člověk na planetě.

Přítomnost matky u nemocného dítěte je v nemocnici žádoucí. Dítě nepochybně profituje z toho, že má blízko sebe jemu nejbližší bytost. To platí absolutně v provozu standardního oddělení. Na JIP je situace odlišná, neboť matka je nositelkou emocí, které mohou ve vyhraněných situacích přinést značné problémy. Matka nemusí vždy pochopit lékařské úkony, může nechtě v malém prostoru zavadit o nějaký přístroj a způsobit katastrofu, nepochybně trpí nářkem dítěte. Zde je plné právo lékaře určit, v jakém režimu bude matce umožněno přistupovat k jejímu dítěti.

Lze to nazvat pejorativně, že lékař se staví do role boha. Ale skutečnost je taková, že mnohdy v této pozici opravdu je.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora