I když je to téma poněkud odtažité a odlišné od článků, jejichž smyslem je čtenáře pobavit, přesto je u těch, co jsou v produktivním věku, poměrně důležité. Je to reakce na článek z idnes (zde), kde jeho autoři popisují realitu velmi povrchně.

Vystavení dočasné pracovní neschopnosti (dále jen PN), provádí ošetřující lékař. Tedy vyjma lékařské záchranné služby prakticky každý, kdo se poprvé setká s nemocným, jehož stav neumožňuje výdělečnou činnost. V ČR je zaveden systém e-neschopenky, který po identifikaci konkrétního vypisujícího lékaře umožní elektronickou formou oznámit příslušné správě sociálního zabezpečení tuto skutečnost.

Popsaný stav zní logicky, ďábel je skryt v detailu a interpretaci reálného stavu. Nejspíše se všichni shodnou, že praktický lékař je ten, k němuž by měl nemocný přijít se svým problémem jako k prvnímu (samozřejmě s výjimkou akutních stavů, ohrožujících život, kdy nemocný směřuje sám či ve voze RZP do nemocnice na centrální příjem, případně při úrazech, kdy je lékařem prvního kontaktu chirurg). Nutno přiznat, že kdysi i za těchto okolností někteří specialisté po prvotním ošetření posílali zraněného druhý den k praktikovi, „aby vypsal PN“. To se již dnes jistě neděje.

Praktický lékař je ten, kdo stojí v centru péče o nemocného a teprve po vyčerpání vlastních možností posílá nemocného na vyšetření ke specialistovi v příslušném oboru, aby mu pomohl s diagnosou, vyšetřením a případně navrhl další postup. To, že náš systém umožňuje zcela bezbřehý přístup nemocných ihned k vyšetření specialistou bez předchozího vyšetření praktikem, je jev jinde nevídaný. I přes mnohokrát navrhovaný „gate-keeping“, tedy nemožnost návštěvy u specialisty bez doporučení praktickým lékařem, je stav stále velmi benevolentní. Na druhé straně specialista v případě odmítnutí vyšetření nemocného, který přišel „jen tak“, riskuje vážné důsledky, pokud se ukáže, že stav konkrétního nemocného byl vážný. Žádný soudný specialista si nedovolí páchat harakiri, a tak raději příchozího vyšetří.

Současná praxe je však bohužel taková, že mnozí praktičtí lékaři si péči o nemocné vysvětlují tak, že současně se žádostí o vyšetření specialistou jej ihned předají i s vedením pracovní neschopnosti. Dovedeno ad absurdum, každý, kterého bolí v zádech a u něhož praktik požaduje vyšetření, by měl být nadále veden ve stavu nemocných u příslušného specialisty. Při frekvenci cca 10-15 lidí denně v ambulanci terénního neurologa by bylo nutné najmout další pracovní sílu, jež bude nemocným vystavovat e neschopenku, respektive její převzetí. Specialista opravdu slouží jako konsultant v daném případě, pomáhá svými znalostmi praktikovi tam, kam jeho odbornost nemůže sahat a nemůže saturovat nestíhajícího praktického lékaře.

Je samozřejmé, že specialista by měl vést agendu PN v závažných případech, jakou jsou těžké choroby, degenerativní stavy, nemoci, u nichž se předpokládá dlouhá PN a nákladná léčba, případně tam, kde je posouzení pracovní schopnosti zcela mimo možnosti praktického lékaře. Takovýchto nemocí je však naštěstí jen velmi málo a jsou vyjmenovány v zákoně pod hlavičkou tzv. dispensárních chorob.

Dalším důvodem, proč by měl praktický lékař vést agendu PN, je v tom, že „zkušený“ pacient si vybojuje PN u specialisty, po jejím ukončení zajde další den k jinému a po sehrání patřičného divadýlka obdrží další PN. Může se stát, že po roce trvání několika pracovních neschopností u různých specialistů je praktik překvapen, že nemocný v jeho kapitaci je adeptem na invalidní důchod, aniž by o jeho potížích měl sebemenší informaci.

Vše je o dohodě a slušnosti. Kolegové praktici by měli velmi zvažovat, jestli nemocný je v takovém stavu, že jejich znalosti jsou již vyčerpány, a je proto nutno jej předat do trvalé péče specialisty. Což se většinou děje, neboť se lékaři v daném regionu většinou znají a jsou schopni se dohodnout. Bohužel, jsou i tací, kteří si výše zmíněný paragraf vykládají po svém. Že tím vším nakonec trpí pacient, je nabíledni.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora