No, že neštěstí a nemoci nechodí po horách, ale po lidech, jsem se přesvědčil v polovině ledna 2008. Také jsem se přesvědčil, jaký mají rozhled, znalosti a přístup někteří lidé ze zdravotnictví - zdravotnický personál.

V polovině ledna po ránu jsem měl dost silné bolesti na prsou, které vystřelovaly do obou předloktí. Jelikož bydlím na Jižním Městě a hned proti domu, kde bydlím, mám zdravotní zařízení, došel jsem tam velmi pomalým a opatrným krokem, kdy jsem při každém silném bodnutí v prsou začal kašlat, (vzpoměl jsem si na nedávný TV kurz - co dělat při infarktu), tím tedy masírovat srdce. Došel jsem do domu v Tererově ulici, kde sídlí několik obvodních lékařů, kožní specialista, neurolog, zubař atp. Bylo pondělí 08:15 a já zjistil, že být nemocný není jen tak. V tomto zařízení, i když jsou tam obvodní lékaři nebyl ani jeden "obvoďák" k dispozici, oba, resp. obě lékařky měly ordinační hodiny odpoledne. Udělal jsem čelem vzad a uviděl otevřené dveře do čekárny neurologa. Vešel jsem tam, dveře do ordinace byly otevřeny, tak jsem slušně vyčkával, jelikož cedule na dveřích mne nabádala - "NEKLEPAT". V čekárně nebyla ani noha, a tak jsem čekal. Po nějakých 15 - 20 minutách jsem se osmělil a zaklepal na do poloviny pootevřené dveře. Dostalo se mi nerudné odpovědi: "Už jdu." Přišla sestra, já slušně pozdravil a ona mi místo pozdravu řekla: "Tak co máte?" Popsal jsem jí svoje obtíže a sdělil jí, že bohužel žádný praktický lékař v tuto chvíli není k dispozici a jestli by mi nemohla pomoci. Odvětila, že si tedy musím najít někde jinde na Jižním Městě nějakého lékaře, že ale neví kde a že "ONI" jsou neurologie. Poděkoval jsem tedy za nezištnou pomoc, vypotácel se ven a došel ke svému domu.

Tam jsem se posadil na lavičku a z mobilu (toho jsem se někdy naproklínal za ztrátu soukromí) jsem zavolal 112. V zápětí, po stručném uvedení mých obtíží jsem byl přepojen na rychlou záchranou pomoc, kde mi operátorka nakázala "Už ani krok a žádné pohyby" a vyzvala mne, abych s ní komunikoval, nadiktoval adresu atd. Přijela záchranka za nějakých 13 - 15 minut. Mezitím jsem ji viděl, jak jede přes křižovatku na opačnou stranu ulice. Nakonec se vrátili a bylo dobře. Naložili mne, tlak změřili, EKG udělali a šupem do nemocnice Krč. Cestou jsem se zeptal, proč jeli na druhou stranu ulice, když jsem jim jasně a přesně popsal kde se nacházím, dal číslo popisné i orientační i s popisem mé osoby. Odvětili mi, že bohužel používají normální mapu Prahy a dokonce mi ji ukázali. Usmál jsem se, takovou mapu Prahy jsem používal jako řidič taxislužby v r. 1997. Také jsem se dozvěděl, že GPS, i když dnes doopravdy stojí pakatel a dostanete jej i v supermarketu, je pro provozovatele rychlé záchrané služby velkým luxusem a že na to provozovatel nemá. Jsem poučen a přestal jsem se divit, když lidé naprosto zbytečně zemřou jen proto, že záchranka dorazí pozdě.

Dostal jsem se do "Thomayerky". Asi 20 minut jsem ležel na nosítkách na přijmu, potom přišla lékařka a jala se mne vyšetřovat. Sepsala lékařskou zprávu a nakonec mi povídá: "Všechno máte v pořádu, jak tlak, tak EKG. Uděláme ještě krevní rozbor, to jen pro jistotu a půjdete domů. Vaše obtíže budou asi od úrazu, který jste měl." Odebrali mi krev a vyšupajdili mě na chodbu. Tam přišla přísná sestra a povídá: "Tak pane, a kde máte zaplacený poplatek za návštěvu u lékaře?" Vykulil jsem oči a podotkl, že mne přivezla záchranka. To je mě úplně jedno, odvětila sestra, poplatek musí zaplatit každý. Pokýval jsem hlavou, jako že má určitě pravdu a pořádek musí být. Pro úplnost jsem se zeptal, jestli, když jsem přijel sanitkou - jako pohotovostním vozidlem - mám zaplatit pohotovostní poplatek a nebo normální. Koukla na mne jako na blba a povídá: "NORMÁLNÍ, jak snad vidíte, je den, a automat je u A3, to je vedlejší budova."

Zašel jsem tedy zakoupiti potvrzenku o poplatku a vrátil se zpět. Sedl jsem si do čekárny, počkal na příchod sestry, které jsem tu kartičku předal. Ta si ji s úsměvem vzala, protože už bylo vše v pořádku a já byl rád, že jsem neokradl naše zdravotnictví.

Po chvíli jsem vešel do ordinace, lékařka mi sdělila, že se její obavy naplnily a že mám připravené lůžko v 1. patře. Sestra mne předala ošetřovateli i s vyšetřením a mne vrátila kartičku - potvrzení o zaplacení poplatku se slovy: Platí to ještě tři měsíce, tak si příště nemusíte kupovat novou."

Na interně to bylo vcelku prima a při zákroku, který mi prováděli v IKEMu (katetrizaci a zavedení stentu) také. Dozvěděl jsem se, že tento zákrok stojí bratru 200 000 Kč atd. atd. Čtvrtý den mi ošetřující lékařka přinesla podepsat "Uznání dluhu" s poučením. Odebral jsem se tedy do pokladny nemocnice promtně zaplatit. Protože co kdyby náhodou........ Tam jsem se dozvěděl, že platím tolik a tolik, proto a proto a že - a to je hlavní - zaplacený poplatek mi nemohou od poplatku za pobyt v nemocnici odečíst, jelikož je to jiná položka. Zajímavé, že...

A jaké je resumé? Jsem poučen...., placení poplatků podle Julínka není okrádáním, pouze spoluúčastí. Co je tedy to, co se mi stalo? A také ještě jedno poučení: "Plaťte poze tehdy, když je to neodvratitelné a nutné, obzvlášť ve zdravotnictví."

Vím, že 30 Kč není zhola žádný obnos v dnešní době, ale snad jde o princip.