To mi sdělila jedna moje vážená kolegyně, dětská neuroložka, v městě čítajícím s přilehlými oblastmi cca 400 000 obyvatel.
„Mám důchodový věk, buzerace už mne nebaví a podstatnou část svého času řeším úředničinu.“ Pro představu čtenáře, který bydlí mimo. V Ostravě je jedno lůžkové oddělení pro dětské neurologické pacienty ve Fakultní nemocnici, kde je i ambulance. V terénní praxi bylo ještě v minulém roce pět ordinací, letos ke konci roku budou již jen dvě, neboť tři lékařky odešly do pense, zůstávají jen dvě kolegyně středního věku.
Pokud máte malé dítě, které trpí nějakým záchvatovým onemocněním, poruchou hybnosti atd., tak šance, že se dostanete k odborníkovi v nějakém rozumném termínu, je na úrovni výhry jackpotu ve Sportce. Termíny k vyšetření jsou několikaměsíční a odchodem zmíněné kolegyně se ještě prodlouží.
Dítě je specifický tvor, které toho s dospělými nemá mnoho společného, proto tento propad nelze saturovat neurology, kteří mají atestaci z „dospělé“ neurologie. Problém je samozřejmě vyhraněn, neboť jde o děti, kde jsou emoce rodičů pochopitelné a oprávněné.
I když zmíněná kolegyně nabízela svou praxi k prodeji (jde o genius loci, s množstvím zavedených nemocných, bez nutnosti nějaké zásadní investice atd.), nikdo z mladých nemá zájem. Vždy si přijde ordinaci prohlédnout, ale po zjištění, že lékař je pod kuratelou hygienických kontrol, kontrol z FÚ, kontrol ze SÚKL, s výkaznictvím pro ÚZIS, musí mít účetní, starat se o úklid a desinfekci ordinace, mít množství certifikátů ke komunikaci s OSSZ, pojišťovnami (některé mají svůj vlastní přístupový), dovolenou pět týdnů mu nikdo nezaplatí a nyní nově ještě EET, tak po sumarizaci tohoto břemene volí raději poklidnější život v nemocnici, kde je jeho příjem sice o fous nižší a je nucen pracovat 3-4 služby měsíčně, ale po projití branou nemocnice zatáhne roletu a nic jej stran provozu netrápí.
Chápu, že v této době každého zajímá spíše problém virové pandemie. Ta však jistě odezní a nastoupí „staré“ problémy. S uspokojením lze konstatovat, že ony zbylé dvě terénní lékařky jsou středního věku a šance, že některá z nich zahyne, je v řádu promile.
Takže končím vlastně docela optimisticky, že?
Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora