Moderátor:
“A opravdu to reálně hrozí, že ty čtyři tisíce lékařů opravdu odejdou a opravdu si půjdou hledat práci jinam, protože ono odejít do zahraničí znamená ovládat jazyk, na českém trhu předpokládám sice teď budou čtyři tisíce volných pracovních míst, ale lepší podmínky lékařům tak úplně nikdo nenabízí, aby jim…. co reálného se stane k tomu prvnímu…."
Ministr zdravotnictví:
"Nehrozí, já musím říct jeden příklad, který ukazuje, že to není všechno jenom o vyřešení těch podmínek lékařů, ale jak je to ve zdravotnictví komplikované a jak někdy ti lékaři se chovají způsobem, který ne úplně tomu zdravotnictví pomáhá.
Nejtěžší postižení dnes paradoxně není v oblasti anesteziologie, chirurgie ani gynekologie nebo porodnictví, kde jsou velké defekty a v některých krajích jako opravdu hrozící katastrofické, nejenom na té Vysočině, třeba i na Zlínsku, na Plzeňsku, na Pardubicku, já to plně uznávám, a proto říkám, že je potřeba jednat, ale ten příklad, který řeknu, ten je nejotřesnější. Jsou to neonatologové. Protože jsme tady několikrát mluvili o pacientech tak já to musím říct velmi zjednodušeně a pro pacienty, omlouvám se, jestli nějaký neonatolog poslouchá, tak to nebude přesné, ale ta kostra problému je takováhle: V naší republice je dvanáct center pro ty nejtěžší novorozence, kteří se narodí nedonošení, musí jít to inkubátorů. Pracuje tam asi 150 lékařů. Z těch dvanácti center by se tři až pět mělo úplně zavřít. A ti lékaři říkají, když se jich ptají jejich ředitelé nemocnic nebo prostě nějací jejich nadřízení nebo ministerstvo zdravotnictví, co se stane, jak si to představují, oni říkají fajn no prostě vy jste nesplnili naše požadavky, které my dlouhodobě vznášíme, jsme naštvaní, tak my prostě odejdeme. Tady máte inkubátory plné novorozenců a dělejte si s nimi co chcete. Přitom ta neonatologie je obor, který se rozvíjel jako jeden z nejdynamičtějších, dalo se tam spousta peněz a oni snížili novorozeneckou úmrtnost na úroveň nejvyspělejších evropských států, ale pořád ten obor nemá dost, on by potřeboval víc, aby....dneska je ta nejrisikovější kategorie dětí pětisetgramových, to je to, kde je limit života, když se dítě narodí, tak od 500 g výš se zachraňuje a já musím říct, ač to bude znít velmi velmi drasticky - z těchto dětí, kterých je pár desítek za rok, tak se zachrání asi polovina, polovina zemře, protože to je na hranici medicíny a přírody, z té poloviny je polovina dětí mimořádně těžce postižených, ochrnutých, mentálně postižených, slepých, hluchých, takže je to opravdu na hranici etiky kam až jít, ti neonatologové dnes říkají, ale my už umíme zachraňovat 400 g děti a ty výsledky samozřejmě budou ještě horší, takže to je k něčemu jako celospolečenské debatě, tu nelze řešit tím, že prostě oni odejdou , nechají ty děti svému osudu v těch inkubátorech, ale to zdravotnictví se musí zreformovat, aby se tato debata otevřela, dneska o ní nikdo nemluví, dneska si jí organizují ti neonatologové sami, mají proto málo peněz a nemají své platy a teď chtějí odcházet…….(následuje nesrozumitelný trojhlas účinkujících).
Bylo a ještě nejspíše bude hodně napsáno o akci „Děkujeme, odcházíme“ a je skoro zbytečné něco přidávat, ale přesto, prostě přesto:
1) Zda hrozí nebo nehrozí, není z odpovědi ministra zřejmé
2) Neonatologové mají málo peněz proto, že si sami organisují debatu?
3) Do neonatologie se dala spousta peněz a pořád ten obor nemá dost
Nechci polemizovat o tom, zda peníze do neonatologie jsou peníze pro neonatology nebo pro ta novorozeňata, ani zda debata neonatologů je příčinou nedostatku jejich peněz, ani zda péči o nezralé novorozence charakterizuje inkubátor. Chci se ale vyjádřit k ministrově úvaze o samotném smyslu péče o novorozence, kterou ministr jakkoli nepřímo, přesto výrazně zpochybnil a dotknul se při tom i euthanasie coby předmětu potřebné celospolečenské debaty.
Sparťané odkládali nedochůdčata do chladných údolí pohoří Taygetos, kdežto Athény měly správce jedu jen pro dospělé. Kde je dnes Sparta? Kde jsou po ní nějaké myšlenky než Leonidasovo „molon lave“ (pojď si pro mě), zatímcoAthény tisíciletí kvetou múzou a vědou a jejich slova stala se základem mnoha slov jiných jazyků, včetně slova euthanasia -tedy dobrá smrt?Sparťanská nedochůdčata zemřela chladem v údolí, spartští bojovníci padli v soutěsce a jen epitaf Simónidése z Keu je na ně vzpomínkou.
Euthanasie a lékařem asistovaná sebevražda jsou dvě rozdílné věci. Nicméně nelze novorozenci dopřát sebevraždu ani lékařem asistovanou, důvody snad netřeba rozvádět. Dobrou smrt lze dopřát pasivním přístupem – ale tu je úhelný kámen principů mravních: Jak předem poznat, které to dítko už nestojí za péči a které ještě ano? Je důvodem úvahy o neposkytování péče novorozencům s porodní hmotností kolem 500 g ministrova účelově fabulativní spekulace, že výsledkem této péče je polovina mrtvých a z druhé půlky polovina hluchých, slepých, mentálně postižených, ochrnutých? Je obecně možno mít hmotnost za kriterium tzv. pasivní euthanasie? Nezavádí takové myšlenky společnost k selekci a medicínu na scestí?
Před desetiletími píše v monografii „Dětská mozková obrna“ Ivan Lesný, že diagnosa bývá stanovena v pěti a postižení umírají kolem 14 let věku.
To byla doba, kdy novorozenec s hmotností pod 1 500 g měl infaustní prognosu a inkubátor s inhalací kyslíku bylo asi tak vše, co se pro něj dalo učinit. Neonatologie se rozvíjela a novorozenecká úmrtnost klesala až zázračně. Mnohé ze zachráněných děti žily s handicapem, některé z nich jako zdravé. Je známo jak z teorie, tak ze zkušeností, že s klesající mortalitou klesá morbidita, a to dokonce kvadraticky. Je to m.j. proto, že ona intensivní péče je poskytována všem, takže ti, co by bez ní zemřeli, přežijí s postižením, ti, co by bez ní přežili s těžkým postižením, mají postižení lehké a ti, co by bez ní přežili s postižením lehkým, přežijí jako zdraví. Gaussova křivka se prostě celá posouvá doprava. Statistická evidence diagnos nevystihuje míru postižení, a tak se může zdát, že morbidita je stále vysoká, zejména když diagnostika je precisnější a zahrnuje i časnou detekci diskrétních symptomů a navíc děti nezmírají jako ve zmíněné době, ale skrze primární, sekundární a terciární prevenci se velká jejich část nedostane mezi handicapované a s postižením a/nebo ztrátou nějaké funkce se hodnotně uplatní ve společnosti.
Nejsem neonatolog, ale novorozencům poskytuji péči přes pětatřicet let. Pět let jsem se věnoval péči o nejmenší děti s poruchou hybnosti. Pan ministr také není neonatolog, někdy dávno možná novorozencům poskytoval péči diagnostickou. I proto možná neví řadu věcí, mezi nimi i to, že péči o novorozence nemají na starosti jen centra, ale že funkčnost center činí funkčním celý systém péče o novorozence a pokud centra skončí, skončí i péče mimo ně na novorozeneckých stanicích dětských oddělení nemocnic. Neboť nejde jen o pětisetgramové, ale o řadu novorozenců s poruchami postnatální adaptace, které intensivní péči vyžadují. A kdo z lékařů v nemocnicích si má na sebe vzít právní a medicínskou (včetně etické) odpovědnost za nezajištění péče lege artis? Pan ministr vzpomíná potřebu celospolečenské diskuse, která probíhá na celém světě tisíce let. Dobře, diskutujme a nespekulujme a nevymýšlejme si, zejména ne účelově, jak právě pan ministr učinil.