Jsou v zásadě dva typy narkomanů. Jedni za drogu vydávají kupu peněz. Druzí ji mají zcela zadarmo a legálně.

Ve filmu Láska nebeská radí starý rocker mládeži: „Nekupujte drogy. Staňte se slavnými a budou vám je cpát sami.“

Není to fabulace. Vedle těch standardních uživatelů, kteří si na své péčko musí vydělat (případně cosi ukrást a prodat), existují sofistikovaní uživatelé, kteří k zisku svého náhradního syntetického blaha nepotřebují peníze. Stačí se trochu vyznat ve zdravotnictví.

Pro léčbu bolesti má dnes moderní medicína poměrně značné spektrum léků, které jsou odstupňovány dle jejich účinnosti na slabé, středně silné a silné preparáty. Existuje tzv. Oxfordská stupnice analgetik, kde jsou základní preparáty seřazeny od nejslabších až po ty silné ze skupiny tzv. syntetických opioidů. Jednoduché schéma dává lékaři přehledný návod, kdy který lék pro nemocného použít.

Posledních cca 20 let se začaly podávat opioidy nejen nemocným trpícím onkologickými bolestmi, ale i těm s chronickými nenádorovými. Bylo prokázáno ve studiích, že tato léčba je účinná, relativně levná a dostačující. Lékaři po počátečních rozpacích začali tyto preparáty postupně zavádět do svých portfolií léků ve snaze ulevit nemocným od jejich trápení.

Každá dobrá věc je však zneužitelná. Objevili se jedinci, kteří zjistili, že lékaři jsou benevolentnější v předpisu těchto léků. Takže postup, jak se stát feťákem za státní úhradu, je následující:

1. Začnete docházet k lékaři a předstíráte značné bolesti. Doposud neexistuje objektivní měření stupně utrpení, stačí být dobrým hercem.

2: Musíte vydržet periodu nasazování slabých analgetik - těch z nižších stupňů zmíněné Oxfordské stupnice -, až lékaři rupnou nervy a nasadí vám konečně lék, který se předepisuje na recepis s modrým pruhem.

3. Nízké dávky budete prohlašovat za neúčinné a tak přimějete lékaře, aby dávku postupně navyšoval.

4. V okamžiku dosažení vysoké dávky léku sdělíte lékaři, že konečně je vám dobře. Máte zajištěn solidní přísun požadovaného léku

5. Začnete stejný postup uplatňovat u jiných lékařů (bod 1.- 4.). Máte svého praktického lékaře, naleznete jiné specialisty v různých oborech.

6. Máte dostatek „suroviny“ nejen k vlastní potřebě, ale i k další distribuci zájemcům o podobné řešení životních trablů.

Pakliže se vám zdá, že jde o fabulaci, tak se bohužel mýlíte. Podobný případ nedávno vyšel najevo a lze se jen stěží domnívat, že jde o výjimečný exces. Současný systém elektronické preskripce neumožňuje kontrolu předepsaných preparátů (i když to měl být hlavní tahák tohoto systému). Navíc - opiátové recepty nepodléhají elektronickému předepisování, takže ani v budoucnu nebude kontrola tímto způsobem možná. Bylo by logické, aby při podezření na zneužívání těchto preparátů mohl lékař snadno ověřit na pojišťovně, zdali tomu tak skutečně je. Ale ouha - informace je tajná a žádný úředník pojišťovny lékaři nesdělí požadovanou informaci.

Jak funguje systém pojišťovny, která by měla podobné případy zjistit jako první a učinit přítrž, zůstává autorovi článku nevysvětlitelnou záhadou. Dokonce mu v hlavě začínají kolovat různé teorie o vzájemné výhodnosti podobných postupů, ale jde o myšlenky zcela nepodložené.

Pokud lékař pojme podezření, že jeho pacient léky buď nadužívá, nebo jsou pro něj zdrojem dalšího zisku, a pokusí se preskripci opioidů omezit či zcela ukončit, riskuje stížnost drzého klienta a nelze vyloučit, že v dnešním právním systému by byl potrestán spíše lékař, než zmíněný narkoman.

Na malém městě se lékaři znají a domluví se při náhodném setkání. Ve velkých aglomeracích je tento způsob vyloučen.

Takže: netřeba se plížit v temných zákoutích postranních uliček, navštěvovat známé podniky či oblíbené vařiče. Stačí vejít se ztrápeným obličejem k empatickému lékaři.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora