Česká společnost je konfrontována se situací, která tady ještě nebyla. Nemocniční lékaři v březnu 2010 pohrozili výpovědí a odchodem ze zaměstnání za rok, tedy v březnu 2011, nebudou-li splněny jejich požadavky.

Ze třinácti požadavků média zdůrazňují pouze požadavek zvýšení platů. Nemluví o dalších dvanácti, z nichž lze vyjmout např. požadavek změny postgraduálního vzdělávání, chaos v lékové politice, předražené zakázky v nemocnicích a nedodržovaní zákoníku práce. Mnohaleté sliby politiků, že dojde ke změně celého zdravotnického systému, zůstaly jen sliby i v průběhu roku, který uplynul od vyhlášení akce Děkujeme, odcházíme. Tato akce je, podobně jako stávka, formou protestu proti stávající situaci.

Akutně nemocní v ohrožení

Od roku 1989 jsme byli svědky několika stávek lékařů - není to nic neobvyklého v civilizovaném světě. Všichni jsme občany se stejnými právy, přesto stávka zdravotníků u nás je vnímána jinak, protože si stávkující berou jako rukojmí nemocné. Každá stávka si však bere jako rukojmí ostatní členy společnosti bez ohledu na jejich zdravotní stav. Nikde na světě však nestávkují zdravotníci tak, aby byla ohrožena péče o akutně nemocné. Po dobu stávky se pouze odloží ošetření chronických nemocných. Ošetření těchto pacientů se odloží například i stávkou dopravců či jiných profesí.

Připustíme-li, že zdravotníci mají právo vyjádřit svůj odpor k podmínkám, v kterých pracují, měli bychom si současně uvědomit, že je málo profesí, v nichž jsou zaměstnanci tak úzce cvičení, jako je medicína. Lékař na rozdíl od právníka, ekonoma či učitele těžko může hledat uplatnění mimo zdravotnictví. Pravda, má řidičský průkaz a mohl by se živit jako řidič. Tak to bylo lékařům v minulosti doporučováno. Ekonom by s tím těžko souhlasil, protože cena takového řidičského průkazu (asi 600 tisíc korun, což je částka za vzdělání medika) by byla pro společnost příliš vysoká!

Jaké má nespokojený lékař možnosti? Je-li jednou z nich odchod do ciziny, je to krok opravdu odsouzeníhodný? Migrace pracovní síly je dnes běžnou věcí. Zástupci Německé lékařské komory při návštěvě Prahy v roce 2008 sdělili, že polovina absolventů jejich lékařských fakult hledá uplatnění v cizině. Jenom pro zajímavost - již dnes u nás 57 procent nemocničních chirurgických lůžkových zařízení nemá plný stav lékařů, a přestože české, chronicky podfinancované zdravotnictví dostává pouze 7,1 procenta HDP (západní Evropa 8-11 procent), poskytuje občanům srovnatelnou amnohdy i lépe dostupnou péči.

Nikdo rozumně uvažující nevěří, že v akci Děkujeme, odcházíme chce všech 3 800 lékařů odejít do ciziny. Možná odejde menší část. Je to dobře. Uvidí svět, naučí se jazyk a po návratu svými znalostmi obohatí naše prostředí. I u nás dnes přece pracují stovky lékařů z ciziny. K výpovědím se zbytek lékařů rozhodl, protože nevidí jiné východisko. Nikdo s nimi dlouhou dobu nejednal. Oprávněnost požadavků odcházejících přitom nikdo, ani pan ministr, nezpochybňuje, pouze se dozvídají, že není vhodná doba. Podle některých komentátorů již byla, podle jiných bude, ale nikdo neví kdy. Odhady vývoje ekonomiky se podle různých odborníků značně liší, tak jako odhady vývoje HDP v minulosti.

A zase ta blbá nálada

Lékaři jsou makroekonomičtí laici čerpající informace pouze z médií. Nedávno se dozvěděli, že Česko prohrálo v Londýně téměř dvě miliardy proto, že někdo chtěl předražit stavbu čistírny odpadních vod o tři miliardy, že armádní zakázky jsou předraženy ve více než polovině případů a že člen ekonomického poradního sboru premiéra pan Kohout říká, že zákon o veřejných zakázkách umožňuje praní špinavých peněz! Mají-li nemocniční lékaři tomu všemu věřit, mají uvěřit také tomu, že neexistují prostředky na úpravu jejich mezd?

Politici zdůrazňují státní dluh. Kdo ho ale vytvořil? Autor článku pracuje jako lékař a není si vědom toho, že by svou prací nějaký dluh vytvářel. Jsme to tedy my, nebo oni, kteří vstupují do našich domácností přes obrazovky televizorů řadu let, jednou jako koaliční vládci, jindy jako reprezentanti opozice a někdy společně. Viníci dluhů však nejsou k nalezení. Vše se vyšetřuje, ale posléze odloží. Jediné, co zůstává mezi zdravotníky i ve velké části společnosti, je, jak říká bývalý pan prezident, blbá nálada.

Pohledy na akci Děkujeme, odcházíme jsou různé. Jistě, o její formě lze diskutovat. Písemně ji však podpořilo jedenáct odborných lékařských společností, např. společnost dětské chirurgie, chirurgická, neurochirurgická, společnost urgentní medicíny, traumatologická, kardiovaskulární a další. Bez zajímavosti není ani podpora vědecké rady největší lékařské fakulty v naší zemi - a to není sama. Ti všichni si uvědomují současný stav našeho zdravotnictví a obávají se o jeho budoucnost. Přitom katastrofální odchod lékařů z fakultních nemocnic nehrozí. Tam mladí lékaři získávají vědomosti, které, jak doufají, později na trhu práce uplatní.

Ale jde opravdu jen o peníze? Celé zdravotnictví je nejen podfinancované, ale ve své nemocniční části stojí na přesčasové práci lékařů, která odporuje zákoníku práce. Muset mít měsíčně také 100 hodin přesčasové práce, a to po celý rok, je nejen neslučitelné se zákonem, ale také s tím, jak by měl člověk žít. Dobré auto před domem, které vidí sousedé, není vše!

MfD, 11.1.2011

Autor je lékař