ZDRAVOTNICTVÍ: Euthanasie
Ve Spartě o každém novorozeněti rozhodl stát. V případě, že bylo velmi slabé a neduživé, že by nedokázalo snést spartskou výchovu, bylo pohozeno v Táygetském pohoří, kde je čekala jistá smrt. V antických Aténách byl jmenován správce jedu, úředník, který po zvážení žádosti vydal jed tomu, kdo chtěl odejít ze světa živých. Není to tak dávno, kdy zprvu jen duševně méněcenní a posléze celé méněcenné rasy byly vybrány k vyhubení diktátem nositelů ideologie selekce.
Dnes slyšíme, jak dobré to mají tam, kde trpící nemocní mohou požádat lékaře o smrt, tedy o zabití. Dalo by se říci, že pojetí pacienta jako zákazníka, kterému je třeba vyhovět, došlo tu do absurdního extrému.
Lékařství nebylo vynalezeno k záhubě, ale k blahu lidstva. Medicína není všemocná, což ale znamená i to, že by si neměla nechat vnutit způsob a cíl “nevyléčitelné trpící usmrtit“, zvláště když dennodenně s velkými obtížemi řeší problém tzv. euthanasie pasivní, tedy rozhodnutí o ukončení péče poskytované beznadějně nemocnému.
Možnost zneužití není vyumělkovaným strašákem, ale je reálně možná. Euthanasie není výhradní věcí medicíny, která by se neměla nechat zavléci do role vykonavatele – kata, ale je to věc filosofie jako vědy a filosofie jako pohledu na svět vůbec. Skoro se mi zdá, že poslanci nejsou dostatečně vybaveni k rozhodnutí o takové věci.
Pane poslanče a celá zákonodárná moci státní, pokušení se vnutilo tak, jako se vnucoval ďábel Kristu. Zvolejte ono “...odstup satane, neboť psáno jest…“. Nezabiješ, zní přikázání Desatera.
Autor je lékař
