V poledne jsem zašel na oběd a přisedl ke stolu, kde po obědě diskutovali tři lidé. Hned mě do načaté rozpravy o zdravotnictví zapojili. Vadila jim hlavně akce lékařských odborů a především otevřené vyhrožování odchodem do zahraničí. „Ať si klidně jdou, ale ať taky zaplatí za svoje vzdělání. Nebo ať nejdřív náklady na studium odpracují a potom mohou klidně odejít,“ zněl argument, při kterém mě zamrazilo. Často se mi stává, že současně s mrazením v zádech se mi vybavují anekdoty. I tentokrát jedna naskočila hned: „Tatínku, kdo žije za tím ošklivým vysokým plotem s ostnatými dráty? – My, chlapče, my.“ Když se v těch dobách, z nichž ten smutný vtip pochází, přece jen někomu podařilo se za ty dráty dostat a uchytit se tam, totalitní moc mu okamžitě hrozila kriminálem za opuštění republiky. Hrozil tak vlastně kriminál na druhou. Vězení ve velkém vězení reálného socialismu. Součástí pomsty režimu byl i požadavek na úhradu vzdělání.

Když jsem o tom později přemýšlel, protože mi to pořád nějak vrtalo hlavou, nabyl jsem dojmu, že ten požadavek „zaplaťte, než odejdete“ vlastně není tak nesmyslný. Pokud vím, u lékařů, kteří vystudovali vojenskou vysokou školu, to tak chodí, chtějí-li armádu opustit. Problém je zřejmě zakotven právě v té zadrátované době. Systém je totiž pořád pokřivený. Je jasné, že na povinnou školní docházku se vztahuje ústavou stanovené právo na vzdělání a chtít za ně úhradu je nemorální. Vysokoškolských studií by se to už týkat nemělo. A najednou jsme od zdravotnictví u školství. Přijímám argument, že zvlášť u lékařů není vysokoškolské studium ani trochu zadarmo, ale náklady na jejich vzdělání o mnoho řádů převyšují jejich osobní investici. Jistě, součástí té investice je i vlastní úsilí. Ale který vysokoškolák úsilí neinvestoval? Zdržme se, prosím, furiantské pře, kdo víc. A tady se moje úvahy protínají s druhým rozhovorem. Ten jsem si tentýž den (24. ledna) přečetl v týdeníku Respekt. Mladý, ambiciózní, úspěšný a věřím, že kvalitní neurolog z Všeobecné fakultní nemocnice v Praze tam hovoří o předražených a zbytečných přístrojích (a zřejmě má pravdu), o absenci standardů (a určitě má pravdu), o jasně politickém klíči užitém při obsazování postů ředitelů (nejméně těch krajských) nemocnic. Říká, že hrozí odchodem, aby odcházet nemusel. A z rukávu sype přehled nabídek ze zahraničí, třeba z buffalské všeobecné nemocnice v New Yorku, kde byl na stáži. Současně argumentuje tím, že lékaři z Ukrajiny či Bulharska prázdná místa v českých nemocnicích nezaplní, neboť raděj půjdou do Německa. A právě kvůli tomu si připadám jako rukojmí a cítím, že pan doktor vlastně vyhrožuje. Ani moji spolustolovníci mu na to neskočili.

Až se pro své americké kolegy stane nikoli stážistou, ale vlastně konkurentem na pracovním trhu, neměl by se divit, že náruč nebude tak otevřená, jak si představoval. Jazyková bariéra také není tak nízká, jak by se zdálo. Jedna věc je slovní zásoba a gramatika, a druhá akcent, kterého se, ruku na srdce, člověk po třicítce už nikdy v životě nezbaví. Možná si myslí, že v Americe se na to tak nehledí. Omyl. Hledí. Vstřícnost tamějších lidí obsahuje značný podíl zdvořilosti. V otázce důvěry pacienta k lékaři je cizí přízvuk výrazným hendikepem. Na tom se shodli všichni účastníci mé náhodné polední debaty.

Po přečtení rozhovoru mi zůstává pocit, že ten pán studoval pro vidinu peněz. (Třeba to tak není, ostatně když je tématem protest, jehož cílem je zvýšení platů, je takové vyznění rozhovoru logické.) Má jasnou představu, že by chtěl 40 tisíc čistého za osmihodinovou pracovní dobu. Dnes se tohoto svého standardu snaží dosíci porušováním zákoníku práce a 120 hodinami přesčasů, neboť jeho „základní mzda činí v současné době 25 tisíc hrubého“. Ve dvaatřiceti letech. Nejde-li jen o zmatené žonglování se slovy a slovo základní je míněno vážně, pak bych si dovolil srovnání. Jeho učitelům, kteří mají lví podíl na tom, že dosáhl svého vzdělání a maximální erudice v oboru, se o platovém základu 25 tisíc hrubého bude jen zdát těsně před důchodem, natož na začátku kariéry. A co mladí vědci v ústavech akademie věd? Marno mluvit.

Nechci zpochybňovat náročnost a odpovědnost lékařského povolání. Ani touhu kohokoli po vyšším platu. Ale všimněme si, že se protest týká jen lidí, kteří jsou v zaměstnaneckém poměru ve zdravotnických zařízeních financovaných z veřejných zdrojů, z peněz, které všichni zaměstnanci odevzdávají do systému prostřednictvím povinných odvodů. A jedna skupina zaměstnanců teď říká: „My jsme víc, proto chceme víc peněz, jinak odcházíme.“ Chucpe! Děkuji těm doktorům, kteří jsou místo odcházení ochotni přemýšlet o změně systému, v němž je zřejmě někde chybička.

Převzato z blogu JanVesely.bigbloger.lidovky.cz
Autor je pracovníkem Hvězdárny a planetária v Hradci Králové