Dobrý den, doktore. Vidíte nějaké rozdíly mezi socialistickým zdravotnictvím a tím, co tu máme dneska?

Vidím těch rozdílů hned několik, jednak ty principiální, jednak ty z principiálních vyplývající, ale více zřetelné.

Socialismus se snaží odstranit anarchii trhu společenským plánováním, což vede k nárůstu byrokratické moci a tak i k nesvobodě a k ekonomické stagnaci. Vyhraněně to bylo zřetelné pod vládou jedné strany, skryté je to dnes.

Systém zdravotní péče a jejího financování je postaven na socialistické ideji „všem všechno zdarma„ a socialistický silný stát potřebuje k realisaci toho axiomu dvě věci: byrokratický dirigismus a propagandu. Tento dnešní stát sice maskuje svou ideologii zdravotním pojištěním, ale ve skutečnosti nejde obsahově o žádné pojištění, ale o daň, se kterou nakládá státní byrokratický aparát dle své vůle. Každý, kdo se někdy nějak pojistil, může srovnat onu pojistku se zdravotním pojištěním a bude mu jasné, v čem spočívá rozdíl. Byrokraté pak rozhodují o tom, kdo může poskytovat péči, a o tom, kolik za to dostanou. Poskytovatel má ze zákona povinnost poskytnout péči lege artis každému žadateli, ale dostane zaplaceno jen tolik, kolik je vybráno peněz. Proto byl zvolen bod jako jakási pseudoměnová jednotka, sečtou se všechny body, tím součtem se vydělí množství peněz a podle toho se pak určí cena bodu. No a protože to byrokratům stejně nevychází, tak zavedou regulace úhrad.

Problém je, že ten poskytovatel hradí dodavatelům podle tržních cen a dostává zaplaceno podle rozpočtu. Jde o to, že onen socialistický chozraščotní systém je tu ojediněle. Je to stejné, jak když KSČ vyhlásila experiment a přestavbu a Železná Lady byla na to zvědavá a generální Milouš jí vysvětlil na příkladě, že přestavba by byla, kdyby v Anglii zavedli jezdit vpravo, kdežto experiment by byl, kdyby vpravo jezdili jen někteří.

Byrokratický centralismus silného státu potřebuje dovedení moci až na místo. Stát udělal příšernou chybu, když převedl nemocnice a jejich majetek na samosprávy. Ve chvíli, kdy se skrze volby ocitla v čele samospráv pravice a v čele státu levice, nutně musel vzniknout střet zájmů a střet ideologií. Zoufale unáhlená a nedůsledně připravená transformace nemocnic je nyní předmětem toho střetu a zvýrazňuje vleklou krisi systému zdravotní péče a jejího financování, systému, který nedefinuje dostatečně postavení svých jednotlivých účastníků a tak umožňuje všelijaké interpretace podle chuti těch či oněch.

Propaganda se pak odehrává sdělováním vyhraněných představ politických stran, kdy pravice straší lidi něčím a levice něčím jiným a stejně tak jedni vychvalují do nebes své nápady a druzí zase ty své. A tak se občan ocitá pod změtí informací, které ho nakonec otráví až tak, že jim přestane věnovat pozornost a baví se jen tyátrem, v němž jedni politikové obžalovávají druhé ze lží a krádeží a čím jsou rasantnější a hrubší, tím lepší zábava a škoda, že už tu nemáme Sládka, aby ty frašky trochu okořenil.

Politici nedají na odbornost, pro ně jsou důležité ideologie jejich stran. Co je i jen trochu proti té jejich ideologii, to je hned nepřátelské.

Kdysi jsem se bavil s jedním člověkem, který přednášel na vysoké škole politické ÚV KSČ, docela otevřeně o problematice organisace a řízení zdravotní péče. No a já jsem mu říkal, co vidím špatného na kádrové práci strany a uvedl jsem svůj příklad, kdy jsem byl v době ponormalisační (1982!) prvním doktorem OÚNZ, kterému bylo povoleno zařazení do přípravy ke druhé atestaci bez členství v KSČ. Říkal jsem mu, že přece i lékaři - členové strany poukazují na to, že by atestace neměla být podmíněna členstvím, že se tak přijde o hodně chytrých lidí, kteří by dělali úžasnou práci. A on, že II. atestace je spojena s vedoucí funkcí a tam že strana chce mít své lidi. No a já zase, že co je jí platný ten jejich, když mu chybí ti schopní, a co si myslí, že členství může pomoci straně, když doktor ošetřuje bezvědomého. Měli takové heslo "odbornost a političnost", a tak jsme to rozebírali ze všech stran. A on mi pak řekl, že lékaři jsou taková zvláštní sorta, která protežuje furt jenom tu medicínu a dívá se na věci moc odborně a tu političnost pomíjí.

Zdravotníci jsou tradičně nestraničtí a nedělají to, co straníci – neukazují na problémy proto, aby získali nějaké body, ale, což málokdo chce pochopit, chtějí hlavně a především dobré zajištění péče. Společnost za tím vidí, že chtějí svůj prospěch. Mně tu jeden politik před časem řekl, že chápe, že pan primář by rád měl kdejaké vybavení. Přede všemi jsem mu řekl, že pan primář prvně nechce kdejaké vybavení, ale jen takové, které je nezbytné, a že politik, než něco takového řekne, měl by o tom něco vědět a pak že pan primář to nechce, pan primář že jen říká, co potřebují ta nemocná děcka, která sem přivezou a že pan primář to říká proto, že nekdo musí otevřít svá ústa za němého. Rázem tu pro papaláše stál úhlavní nepřítel, jak za komunistů, ba ještě hůře. To snad ne?

No to ano. Protože za komunistů člověk věděl, že se to či ono říkat nesmí, kdežto dnes má za to, že existuje svoboda slova, a tak počítá s tím, že užití té svobody bude bez následků.

Já jsem musel za komunistů chodit každý rok k vedoucímu tajemníkovi OV KSČ. Byl jsem okresním odborníkem a měl jsem tak odpovědnost za celý obor, to představovalo desítky obvodních středisek, pět lůžkových zařízení, tři polikliniky, plno lidí z celého okresu.

Strana měla zásadní úkoly ze závěrů sjezdů, Modrou knihu, Soubor opatření k základnímu zaměření a další. No a já jsem musel dokládat, jak tyto úkoly v oboru plníme, a vedoucí tajemník se mne pak ptal, co nám chybí k plnění těch základních úkolů. Když jsem tu nastoupil na primariát, bylo mi 34 let. Bylo to právě po krajských prověrkách a tak jsem měl v ruce závěry, udělal jsem analýzu stavu zajistění péče, rozbor vůdčí zdravotní problematiky dětské populace a další věci. Z toho jsem si vytvořil jakousi koncepci rozvoje. A když jsem to už skoro měl, dostal jsem výzvu, že mám vystoupit na veřejné stranické schůzi. Nevěděl jsem, co je to stranická veřejná schůze, nevěděl jsem, proč zrovna já - kurňa, jsem tu měsíc a chce se po mně hned taková věc. Tak jsem zavolal panu docentovi, krajskému odborníkovi, protože on byl taky nestraník. Ptal sjem se, o co na takové schůzi jde a co bych tam měl říci. A on mi řekl, ať přednesu, co jsem říkal jemu (měli jsme krátce před tím rozhovor).

Tak jsem si to formálně poskládal a byl jsem nachystaný na tu schůzi, že to tam povím. Den před schůzí mne zavolal náměstek a ptal se, co mám připraveného. Když to četl, tak mi řekl, že toto říci nemůžu. Ptal jsem se proč a on říkal, že je to odborně dobře, ale politicky že to neprojde. No. Celou noc jsem kvůli tomu nespal a pak jsem šel na tu schůzi a přečetl to tam se vším všudy.

Ukázal jsem, že zdravotní stav populace je žalostný, ale že dílem je to dáno nesmyslným vykazováním, které zkresluje skutečnost, ukázal jsem jim na číslech, jaký neblahý vliv mají jesle na vývoj dětí a jak by bylo možno využít kapacit k péči o handicapované, dále jak by určité investice pomohly i ekonomicky, ale hlavně v prevenci handicapu. Zděšení vyvolalo sdělení, že 27% dětské populace je dle výkazů chronicky nemocných a vadných, dále kalkulace, že by kojenecká úmrtnost v okrese mohla být poloviční, kdybychom měli svou transferovou sanitku pro novorozence a kdybychom mohli provádět prenatální diagnostiku.

Byla to drtivá kritika naší vlastní práce. Chvěl se mi hlas, měl jsem strach. Bylo na té schůzi hrobové ticho a viděl jsem, jak mne sledují všechny oči, bylo tam plno lidí, z průmyslu, zemědělství, odevšad. Když jsem skončil prosbou ke všem, aby pomohli udělat těch pár kroků v zájmu mladé generace, bylo chvilku ještě ticho - takové čekání na ortel - a pak přítomný tajemník a poté všichni lidi začali tleskat. Vedoucí tajemník řekl, že to byl nejlepší projev, co kdy za dlouhou dobu slyšel a další den jsem musel udělat plán a koupili nám sonograf. To byla rarita, já jsem přes kolegy z Brna zajistil napřed vyšetřování těhotných - kolega sem dojížděl každý pátek, současně zacvičoval jednu naši doktorku, dostali jsme volné pole pro způsoby dokumentace, která se celá přepracovala, dostali jsme pomoc pro tři programy - snížení úmrtnosti a nemocnosti, péče o hybně a smyslově postižené děti a péče o kriticky nemocné.

Za tři roky jsem ukazoval výsledky - kojenecká úmrtnost poloviční, postižených čtvrtina v těch třech ročnících. A chronicky nemocných a vadných třetina celkově (tady se ale projevilo zavedení užívání definic WHO, čili administrativní efekt).

Za komunistů bylo dvojí vedení zdravotnictví – odborné a ekonomické. Každé mělo své úkoly. Byl to divný systém, navíc protkaný stranickými vstupy. Ale aspoň bylo zřejmé, co kdo má na starosti.

Dobrá, jak to tedy vypadá dnes?

Dnes nikdo vlastní kvalitu péče nesleduje. Nejsou žádná kriteria, nejsou srovnatelné ukazatele, neumíme měřit výstupy vlastní péče. Vše se zvrtlo na sledování nákladů, výdajů, spotřeby částek rozpočtů, různé parametry úhrad, jako unicitní pojištěnci, cena bodu podle jednotlivých pojišťoven, administraivní věci, počty stížností, podivné statistické ukazatele jako čekací a objednací doba, o kterých nikdo neví, od kdy do kdy se měří.

Vlastní systém vůbec nehodnotí připravenost poskytnout péči, když jsou volná lůžka, je to neekonomické – jaky kdyby hasiči byli k ničemu, protože dlouho nehasili. Počítají se lůžka, ale nepočítají se pokoje. Když budu mít pět pokojů po sedmi postelích a zruším na nich patnáct postelí, tak se to bude mít za efektní, ale ve skutečnosti je to úplně jedno, na té stanici stejně musí být doktor a sestra . Statistika, namísto aby ukazovala stav věcí, je používána k tomu, aby se ty věci uspořádávaly podle jejího vzorově průměrného obrazu. Když je pacientů moc, je to špatně, když jich je málo, zase špatně, musí jich být akorát – ale jak já to mám zařídit ?

Nabízím, co by se dalo udělat, ale magoři sveřepě plánují běsné věci: např. v koncepci zdravotnictví kraje napsali, že kojenecká a novorozenecká úmrtnost a očkování už jsou vyřešeny, takže nepotřebují další zvláštní podporu – tak to je horší než za komunistů, kteří cpali těm, kteří byli špatní a ty dobré nechávali stát se špatnými.

Napíše se, že musíme respektovat hierarchii nemocnic, ptám se, co to znamená, odpověď nikde. Krajská nemocnice nám pomůže ve dvou oblastech a zbytek prostě musím zajistit jinde. Plánují se podivné protekce: byly vyhláčeny priority kraje ve zdravotnictví a když jsem dvěma z vrchnosti krajské napsal, že úplně zapoměli na děcka, tak jeden mi neodpověděl vůbec a druhý mi napsal, ať se obrátím na jakéhosi anestesiologa v Praze, že ten připravoval onu koncepci a priority. No, copak to je vnímání občanů těmi, kteří mají být k nim blíže skrze to nové územněsprávní uspořádání?

Já jsem jim napsal, že to není věc odborná, ale politická a že v každé komunitě je protekce dítěte samozřejmostí, a to ani nehledě k právním normám jako je Úmluva o právech dítěte. Ticho a dost a priority se měnit nebudou a primář je rýpal... a ať toho nechá a jak to, že je mluvčí a kdy vlastně toto všechno píše…

A úplně nejvýš je to taky velijaké. Teď jsem poslouchal debatu sněmovny k registrovanému partnerství a k euthanasii. To bylo rádoby chytrých, až běda. Když člověk o něčem něco ví skrze získané znalosti a poslouchá pak o tom ty pindy politické rádoby učené, tak si říká, bože, jestli se o všem ostatním takto rozhoduje, pak hrůza třepe kurníkem.

Takže: dnes je objektivní sledování markerů kvality péče postaveno na nestandardních a tak i obtížně srovnatelných ukazatelích, sledování zdravotního stavu populace je zatíženo velkou praeanalytickou chybou, která spočívá především v absenci definic markerů. A za těchto podmínek mám zveřejňování údajů nemocnic spíše za matení než informaci veřejnosti. Tím nechci říci, že by se mělo něco tutlat, ale že informace by měly být informacemi.

Myslím si, že nebylo lepšího systému kontroly kvality poskytované péče, než jakým byly krajské prověrky. Mnoho jsme při nich poznali a bylo to ku prospěchu všech. A dokonce jediná mocná strana nechala odborníky dělat svou práci.

Dnes se mi zdá, že je taková divná představa, že když se v péči nezadaří, je to jen a jen chybou péče, a že jsou třeba choroby a stavy neřešitelné, to se má za nesmysl. A když se nedaří v ekonomice, tak zase doktoři moc předepisují a moc vyšetřují, a to proto, aby mohli s firmami jezdit kdovíkam. A to pacient má mít právo si určit a doktor to musí nějak zařídit.

(pokračování)