„Pustiv bjéka za rohy, počal ho za ocas chytati“, říká staré české přísloví. Myslím, že sérii neúspěšných (kvazi)reformních pokusů prováděných na našem zdravotnictví v posledních letech nelze ani vystihnout lépe. Z důvodů jiných priorit a postupně ubývajícího protržního nadšení v české společnosti nebyla v první polovině 90. let provedena zásadní transformace socialistického zdravotnictví. Na přebujelé, doslova obézní, pomalé, neefektivní a byrokratické socialistické zdravotnictví byly napasovány metody, které ke stabilitě, výkonu a efektivnosti vést nemohly. Jen namátkou: vzpomeneme, kdy v dnešních diskusích zazněl naposledy pojem „bodový systém“?

Nyní jsme tedy z tohoto pohledu stále někde v polovině 90. let, možná jen uprostřed první poloviny 90. let. Základním nedostatkem mnohých reformních návrhů (a že jich za posledních 16 let bylo!) je to, že rovnýma nohama srovnává zdravotní systémy, které se vyvíjely kontinuálně v tržním prostředí (Nizozemí, Švýcarsko, USA) se systémem (včetně lidí v něm pracujících), který byl deformován 40 let čítankovým ekonomickým dirigismem. Jakékoliv na těchto komparacích založené kroky totiž zákonitě povedou - při absenci motivace a změny struktury našeho zdravotnictví - ke zvýšení podílu HDP, který dává společnost na zdravotní služby z dnešních cca 7% až na hladiny téměř dvojnásobku tohoto procenta, jak je tomu např. v USA při výrazně pochybné efektivnosti jejich zdravotního systému.

Náš stát prostě není tak bohatý, aby si mohl dovolit ten nejdražší zdravotnický systém, který na světě vůbec existuje a který je v USA (Nizozemí, Kanadě či Švýcarsku.) Máme nicméně jeden z nejluxusněji dimenzovaných zdravotních systémů ve dvou nejnákladnějších parametrech: v poměrech počtu obyvatel na lékaře a na nemocnici, ačkoli zdaleka nepatříme k těm nejbohatším zemím na světě. Za těchto stejných podmínek by zkvalitnění takto naddimenzované zdravotní péče vedlo k výraznému zvýšení % podílu HDP na zdravotnictví, čili zákonitý pokles % u jiných oblastí.

Snad se nikdo neurazí, když jako příklad použiji Kanadu. Tam je 2,3 lékařů na 1000 obyvatel, průměr zemí OECD je 2,9. V ČR to je přibližně 4,3. Ještě v roce 1995 ale tato hodnota v ČR byla 3,7. Co do bohatství, tedy co do hrubého domácího produktu na hlavu přepočítaného podle konceptu parity kupní síly, je Kanaďan přibližně jednou tak bohatý jako Čech.

Dvojnásobně reálně bohatší Kanaďané si však vystačí přibližně s poloviční vybaveností své populace počtem lékařů, než je tomu u Čechů!

Jak je možné, že je u nás ve srovnání s průměrem OECD tak vysoké poměrné množstrví lékařů? Důvody existují hned dva. Jednak jde o příčinu ideologickou. Totalitní komunistický režim se opíral o ty, kteří nejvíce slyšeli na plnou státní garanci uspokojování těch nejzákladnějších lidských potřeb, čili ochranu zdraví a dostupnost základní výživy (základní potraviny). Obojí bylo k dispozici ve velmi nízké kvalitě a velkém množství, a to buď prakticky bezplatně (zdravotní služby), nebo velmi levně (základní potraviny.)

Druhým důvodem je zvýšený zájem o studium lékařství, který byl vyvolán jistým substitučním efektem. Ti, kteří totiž chtěli studovat vysokou školu, nechtěli se diskreditovat totalitní ideologií společenských věd a chtěli studovat něco náročnějšího, co mělo přirozenou a na ideologii režimu nezávislou prestiž, rozhodovali se (velmi často) pro lékařské vědy v daleko hojnějším množství než ve svobodných zemích, které totalitu nepoznaly a tento probblém prostě neměly. Proto ten neuvěřitelně vysoký zájem o lékařské fakulty v minulých desetiletích totalitního režimu.

Politik, který chce skutečně vykročit ze začarovaného kruhu dnešního bezedného a nenasytného zdravotnictví, musí provést ozdravný radikální řez, který naše přebujelé a postsocialistické zdravotnictví zeštíhlí a zefektivní a přitom zajistit takovou garantovanou zdravotní péči, kterou pacienti skutečně potřebují.

Autor je poradcem prezidenta republiky