Narazila jsem na zajímavý text pana Zdeňka Kučery, ředitele Ústavu pro zdravotní gramotnost Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (každý, kdo si název tohoto zařízení zapamatuje, je hoden mého upřímného obdivu).

V rozhovoru pro deník Právo informoval, že Česko takřka propadlo v disciplíně zdravotní gramotnost. A tak jsem začala pozorně číst.

Díky tomu jsem se dozvěděla o testu zdravotní gramotnosti aplikovaném v osmi zemích Evropské unie. Akce se zúčastnilo Německo, Nizozemí, Česká republika a Bulharsko, jména dalších čtyř států zůstala utajena. Každopádně Němci spolu s Nizozemci nás porazili, náš triumf nad Bulharskem, byť se jedná o zemi aspirující na přijetí eura, na první pohled nezavdává příliš důvodů k optimismu.

Vzápětí, po přečtení textu, jsem podrobila testu zdravotní gramotnosti sama sebe. Nebylo to snadné, musela jsem improvizovat, neboť jsem nebyla seznámena s kritérii. Každopádně vím, že nachlazení by se neměla přecházet, chřipku je nejlépe vyležet, čaj s citronem je v takových chvílích nad zlato. Stejně tak jako domácí medicína v podobě přiměřeného množství ovocného destilátu. Ještě vím, že zdraví škodí nikotin, nadměrná konzumace alkoholu, tučná strava, přepalované tuky, koneckonců i absence čepice a šály v mrazech. Rovněž mám jasno v tom, že zdraví svědčí přiměřený pohyb. Dvojnásob škoda, že nevím, jak bych v konečném účtování dopadla. Byla by to „výborná“, nebo snad „dobrá“? Nedostatečné bych se nejspíše vyhnula, neboť toto ohodnocení obdrželi poslední Bulhaři.

Posuňme se ale dále. Podle výsledků testů zdravotní gramotnosti zaostáváme nejvíce v oblasti podpory zdraví. Naší velkou slabinou je „využívání informací týkajících se dodržování a posilování vlastního zdraví“. Dvě třetiny české populace pak mají zejména problém „obstarat si a vyhodnotit informaci týkající se podpory vlastního zdraví“. Přiznávám, že první „nedostatek“ mě nechává zcela klidnou. Naopak informacím, zejména těm na sociálních sítích o tom, kterak se při konzumaci toho či onoho mám šanci stát takřka nesmrtelnou, se cíleně vyhýbám. Ráda totiž předcházím zklamání. Co se druhé citace týče, má dle mého názoru stejnou vypovídající hodnotu jako například věta ve smyslu: „Dvě třetiny obyvatelstva si neumí obstarat a vyhodnotit opravu elektrického kotle.“

Nakonec jsem sebekriticky dospěla k poznání, že nejspíše patřím mezi dvě třetiny zdravotně málo gramotných. Vůbec mě to netrápí. Na svou omluvu mohu říci snad pouze tolik, že má malá zdravotní gramotnost bude nejspíše dána skutečností, že jsem místo medicíny vystudovala ekonomii. Až doposud jsem totiž žila v představě, a na tom již nejspíše nic nezměním, že zdravotně gramotní by měli být nikoli občané odvádějící peníze do systému zdravotního pojištění, ale absolventi lékařských fakult. Diagnostikování chorob a předepisování léků by se nemělo odehrávat na základě vlastní zdravotní gramotnosti, ale návštěv lékařů. První na ráně jsou pak lékaři praktičtí. To, že jejich počet s postupem času stále klesá, je podle mého názoru mnohem více alarmující, než moje nejspíše (ve srovnání s Němci a Nizozemci) pouze dostatečná zdravotní gramotnost.

Jako obyvatelka Prahy svým lékařům věřím. Proto jsem přesvědčena o tom, že místo snahy proniknout do tajů lékařské profese je jednodušší a především smysluplnější zapracovat na dostupnosti jednotlivých lékařských zařízení a „logistické“ informovanosti. Žijeme totiž v časech informačního chaosu. Osobně mám pocit, že nalezení patřičného lékaře se mnohdy stává těžkým rébusem. Přitom stačí znát odpovědi na několik otázek. Kdy? Kam? Za kým? Další opravdu s klidným srdcem přenechám těm, kteří mají zdravotní gramotnost v popisu práce.