Je smutné, že se člověk začne intenzivněji zajímat o tu či onu špatnost, až když ho postihne, píše pan Neff. Stejně tak je zoufalé, že se společnost začne nějakým palčivým problémem zabývat, až když se přihodí známé osobě nebo až na ni kápne bulvár. Zaklínadla jako AIDS či rakovina si již svou mediální slávu vydobyla - postižení jsou litováni, granty jsou přidělovány, léky vyvíjeny. Ale co tajemná zkratka CFIS? Proč bychom se jí měli bát?

Protože je to nemoc, na niž není lék. Protože je to nemoc, která se zákeřně připlíží a paralyzuje člověka tak, že mu znemožní normálně žít. Ale hlavně proto, že je to nemoc, kterou vám nikdo nevěří, již oficiální medicína neuznává. A to i přesto, že o ní někteří lékaři otevřeně hovoří. Ale fakticky nikdo nedělá nic. Žádná výzkum, žádní specialisté, žádná podpora.

A čeho že se to tedy máte bát? Co se to strašného skrývá za záhadnou zkratkou? Chronický únavový imunitní syndrom. Choroba mnoha názvů a žádné terapie. Začne to tiše, téměř nenápadně. Po chřipce či nachlazení se cítíte unaveni. To není nic divného. Jenže únava se stupňuje, nejdřív je jen omezující, pak vás vyřadí z práce, ze školy. Únava hned po probuzení, únava nemizící po odpočinku, únava, při níž se vlečete po bytě a zvládáte jen nezbytné životní úkony. Zmizí přátelé, vypaří se úspory, život se stane holým přežíváním. Přidávají se bolesti kloubů, hlavy, zhoršuje se paměť. Potíže se vlnovitě zesilují a zeslabují, s celkovou tendencí ke zhoršení. Oběti pak často bezvýchodnou situaci řeší sebevraždou. A lékaři? Všechny testy bývají neprůkazné nebo hraniční. Pacienty si přehazují imunologové s psychiatry jako horký brambor. Nešťastníci nakonec končí ve spárech různých šarlatánů, kteří z nich vytahají poslední úspory. Aktivní manažer, tichý student, pečlivá maminka - kdokoliv může být obětí.

Nemoc řádí v celém světě a v celém světě se také bezmocní pacienti sdružují v klubech, kde si předávají poznatky. První z nich - největší problém pro pacienty s CFIS je vůbec najít lékaře, který se mu bude věnovat. To není jen poznatek z českého pacientského klubu, totéž najdete na pacientských webech třeba v Americe. Kluby po celém světě marně bombardují vlády peticemi, aby se s nemocí konečně začalo něco dělat. Odpovědí je mlčení.

A tak paradoxně postižení závidí lidem, kteří mají tak komfortní chorobu jako je rakovina, AIDS nebo třeba roztroušená skleróza. Protože ti jsou mnohdy sice odsouzeni k smrti, ale nikdo jim nebere naději.