Primář Sova/Chudík měl celkem jasno. „Moc nám do toho nekecejte, my víme nejlépe, jak to máme dělat.“ Šmytec. Jak je tomu ale dnes?

V médiích se objevil zajímavý článek, týkající se dilematu, jestli odpovědnost za novorozence nese rodič nebo lékař. Odkaz

Za posledních cca 30 let se vztah lékař – pacient radikálně změnil. Od dřívějšího paternalistického pojetí, které lapidárně sdělil i pan Dietl slovy primáře Sovy, se stav posunul a to výrazně ve prospěch dialogu a mnoha dalších možností.

V „dospělé“ medicíně je to celkem snadné. Pacient přichází s problémem a lékař po zjištění diagnosy nastolí možnosti nápravy daného stavu. Nemocný by měl být ( a doufám, že tomu tak v drtivém procentu případů je ) seznámen s variantami alterantivních postupů a nabídne mu nejlepší řešení. Pacient má právo klást otázky, které se týkají případných dalších kroků a lékař má povinnost na ně odpovědět dle stavu svých zkušeností a znalostí. Rovněž je povinen upozornit na případná rizika, procento úspěšnosti atd.

Pakliže pacient s daným postupem nesouhlasí, má právo odejít od lékaře a vyhledat buď jiného, případně se léčit sám tzv. „alternativní medicínou“. (prohlašuji, že nejsem jejím zásadním odpůrcem, naopak, v případě četných psychosomatických stavů je mnohdy velmi efektivní). Pokud se však jedná o stav ohrožující život, je povinností lékaře na tato rizika nemocného upozornit a to důrazně s tím, že pokud nemocný tato varování nebere na zřetel, vyžádat si tzv.“negativní revers“, listinu, kde je sumář předmětného rozhovoru sepsán s tím, že pacient všemu rozuměl a že na sebe bere odpovědnost tím, že odmítl daný postup.

Tento list je jedinou možnou (a nutnou) obranou lékaře, pokud by nemocný, v horším případě pozůstalí, po nějaké době usoudili, že to byl práce onen lékař, který zavinil katastrofu. Zápis pouze v dokumentaci jako průkazný materiál u soudu bohužel příliš neobstojí.

Specifickou skupinou jsou rodičky, novorozenci, případně malé děti. Jak je uvedeno v článku, lékaři novorozeneckých oddělení musí velmi často čelit požadavkům, které odporují současnému stavu medicíny. O odmítání očkování proti nemocem, které v minulosti kosily novorozence a které jsou samozřejmě stále mezi námi, se napsalo mnohé. To, že dnes nejsou masivní úmrtí na poporodní sepse, případně tzv.“dětské nemoci“, je dáno důslednou péčí, která byla zavedena v 50. letech minulého století. Masivní očkování chrání do jisté míry i ty, kteří očkovaní nejsou. Na rozdíl od okolních zemí u nás za několik let od zahájení očkování vymizela třeba poliomyelitida – dětská obrna (její průběh bylo možné sledovat v poetickém filmu Už zase skáču přes kaluže). Ve své péči mám ještě několik starých lidí, kteří žijí celý svůj život s těžkými následky této nemoci. Bylo by celkem dobré si poslechnout jejich životní příběh těmi, kteří si myslí cosi o zbytečnosti této jednoduché a účinné prevence.

Díky různým „alternativním názorům“ třeba na internetu mají mnohé ženy pocit, že léčba v nemocnicích je zastaralá, že ony vědí mnohem lépe, jaké jsou správné postupy. Je třeba podotknout, že dnešní porodnice a porodnice před třeba 40 lety jsou dva naprosto odlišné entity. „Baby friendly“ zařízení, kde si žena může vybrat, jakým způsobem porodí, co největší kontakt matky a dítěte atd. jsou dnes již zcela běžné atributy. Nicméně pokud požadavky matky narážejí na bezpečnost její a novorozence, nelze přípustit žádný kompromis. Porodník, který odrodil tisíce novorozenců, má přeci jen trochu větší zkušenosti, než prvorodička, indoktrinovaná nějakými www stránkami. Zde nelze připustit výše zmíněný „negativní revers“. A to z jediného důvodu, protože při případné katastrofě bude porodník s negativním reversem čelit argumentu o stresu matky, která „nepochopila“ jeho smysl, neboť nebyla v komfortním stavu. Její podpis tak nebude žádným argumentem vyvinění lékaře.

Pokud chce nastávající matka zcela eliminovat „paternalistický“ přístup, nezbývá, než aby rodila doma s tím, že přebírá veškerou odpovědnost za sebe i za své dítě.

Úplně na závěr: Vztah lékař – pacient nebude nikdy zcela rovnocenný, jak se tu a tam občas požaduje. Lékař není bůh, ale má znalosti a zkušenosti, které se z Googlu či Yahoo vyčíst nedají. Konec jeho provazu bude vždy delší.

Pokleslost diskusí dosáhla tak hlubokého dna, že si autor nepřeje diskusní část zařazovat.