Není sporu o tom, že služby českého zdravotnictví jsou (v drtivé většině případů) na vynikající úrovni. Lidé v jiných zemích nám právem závidí a v některých částech světa si o zdravotní péči, která by se té české alespoň podobala, netroufají ani zdát. Jenomže jakkoli jsou plody našeho zdravotnictví lákavé, v jeho jádru roste zhoubný nádor, který jej požírá zevnitř a pokud je ho nepodaří vyříznout, může mít stejně fatální následky, jako jiné rakovinné bujení.

Ten nádor se jmenuje socialismus a jeho metastázy prorostly do všech částí zdravotního systému. Léčba bude bolestivá, ale je nutná a čím později k ní přikročíme, tím bude těžší a nákladnější.

Jaká je jeho příčina a jaké jsou jeho projevy? Příčinou je falešný pocit a to ze dvou stran. Falešný pocit pacientů, občanů této země, že zdravotní péče je a musí být zadarmo a falešný pocit lékařů a zdravotnického personálu, že je platí stát ze svých bezedných truhlic plných zlata. Pacienti se nerozpakují nabírat si z nabídky zdravotních služeb plnými hrstmi, a to i ve chvíli, kdy ve skutečnosti žádnou péči lékaře nepotřebují a je jim úplně jedno, kolik to stojí (žijící v iluzi, že z cizího krev neteče) a lékaři se nerozpakují nárokovat si za své služby větší a větší finanční částky, bez ohledu na to, jaké důsledky by to mělo na daňové poplatníky (z přesně stejného důvodu).

Protože, i když si to mnozí nechtějí připustit, zdravotnictví zadarmo není. Všechno je v něm placeno – lidé, přístroje, budovy, energie, léky, nikdo neposkytuje ani ždibec lékařských služeb zadarmo. A těmi, kdo to platí, jsou daňoví poplatníci – něco platí formou zdravotní daně, lstivě maskované názvem zdravotní pojištění a něco přímo z daní z příjmu, které pak stát vyplácí pod názvem zdravotní pojištění státních pojištěnců (tedy lidí bez oficiálních příjmů, důchodců, studentů, nezaměstnaných a podobně).

Aby byl systém ještě nepřehlednější, probíhá veškeré financování prostřednictvím zdravotních pojišťoven.

A jaké jsou projevy této rakoviny? Prvním je naprosto rovnostářské odměňování lékařů. Zdravotní pojišťovny vyplácejí všem lékařům a všem zdravotnickým zařízením za stejný úkon stejnou částku, bez ohledu na to, jak kvalitně byl úkon proveden, kým a s jakým výsledkem. Pacient, který to ve skutečnosti všechno platí, nemá na výši této odměny naprosto žádný vliv.

Dalším je výlučná pravomoc pojišťoven rozhodnout o tom, se kterým lékařem uzavřou smlouvu a se kterým ne. Pacient má sice ze zákona právo vybrat si lékaře, ale jen z těch, které mu předem vybrala jeho zdravotní pojišťovna. Situace je tak podobná svobodě voleb v Iránu, kde si také volič může vybrat, jakého kandidáta chce, ale jen z těch, které předem schválila islámská rada.

Třetím projevem je nadužívání zdravotnické péče i tehdy, kdy ji člověk nepotřebuje. Nejrůznější simulanti a hypochondři mají širé pole působnosti, po kterém mohou nechat rozletět své požadavky na zbytečné konzultace a vyšetření, kdykoliv se jim zachce.

Výrazným symptomem je také neutuchající hlad lékařů po penězích. Zcela slepí k faktu, že se ve skutečnosti jedná o peníze daňových poplatníků, prodavaček, zedníků, řidičů autobusů, instalatérů, cestářů nebo holičů, vidí jen hromadu zlata na účtech pojišťoven. A požadují po státu, aby přinutil zdravotní pojišťovny sypat jim větší a větší finanční částky. Jak se nechala slyšet šéfová zdravotnických odborů, na účtech zdravotních pojišťoven jsou rezervy ve výši 50 miliard Kč a ty by podle ní měl stát poslat zdravotníkům (asi aby se nezkazily). Vůbec ji nenapadlo, že pokud mají zdravotní pojišťovny přebytky, bylo by možné snížit zdravotní pojištění – protože ty přebytky vytvořili daňoví poplatníci a ne zdravotníci.

Jenomže všechny tyto příznaky jsou viditelnými projevy zcela špatného systému, který na jedné straně nutí potenciální uživatele zdravotnických služeb platit čím dál tím větší částky, ale neumožňuje jim dále rozhodovat o tom, komu a jak velkou částku jsou za poskytnutou službu ochotni zaplatit. Uživatelé služeb pak nejsou naprosto nijak kontrolováni, jestli ze systému nečerpají zbytečně mnoho, jestli služby nezneužívají. Teoreticky by je mohli kontrolovat lékaři a zdravotnická zařízení, ale proč by to dělali, když za každého pacienta dostanou zaplaceno a pokud je ten pacient zcela zdravý hypochondr, ani jim péče o něj nedá moc práce a nenese s sebou žádné riziko?

No a na straně druhé požadují zdravotníci čím dál tím vyšší platy, protože nemají žádný důvod chovat se jinak, politici, kteří o tom rozhodují, neutrácejí své peníze a proto nemají motivaci uvažovat ekonomicky a pacienti, klienti nenasytných zdravotníků, nemají možnost s tím něco dělat.

Systém financování zdravotnictví je nutné změnit, jinak se černá díra na peníze bude jen dále zvětšovat. Jenomže, jak to udělat?

Český systém zdravotnictví přestavuje jeden extrém financování, naprosté oddělení zákazníka (pacienta) od dodavatele (lékaře), účtování i platby probíhají mezi lékařem a zdravotní pojišťovnou na základě vyhlášek stanovených státem. Druhý extrém funguje při zdravotním pojištění do zahraničí, kdy pacient platí zdravotní péči přímo lékaři nebo nemocnici a teprve následně vymáhá pojistné plnění od komerční pojišťovny. Výhoda je zřejmá – pacient má naprostou volnost při volbě lékaře, lékař má naprostou volnost při stanovování svého honoráře a pacient, se všemi právy zákazníka, vybírá lékaře nejen podle místa, ale i podle kvality a ceny. Nevýhodou je pak samozřejmě neochota zdravotní pojišťovny hradit péči, která byla příliš drahá, takže se pacient musí chovat podobně jako majitel vozu řešící pojistnou událost a konzultovat cenu zákroku s pojišťovnou předem.

Vhodná by tedy byla kombinace obou systémů a to podle druhu péče. Zatímco u běžného ošetření a služeb poskytovaných praktickými lékaři a některými specialisty v jejich ordinacích by pacient platil přímo a teprve zpětně vymáhal plnění u pojišťovny (přičemž by pojišťovny mohly nastavit odlišnou výši pojistného podle toho, zdali by pacient souhlasil s nějakou spoluúčastí), náročné, drahé a neodkladné zákroky prováděné v nemocnicích by platila napřímo jeho zdravotní pojišťovna. Přitom by zůstal zachován současný princip, že zdravotní pojišťovna musí vynaložit 95% vybraného pojistného na pokrytí nákladů na zdravotnické služby svých pojištěnců.

Díky tomu by měl pacient skutečnou svobodu volby lékaře a přesně by věděl, kolik lékař za jeho léčbu dostane. Pokud by chtěl lékař víc peněz, musel by to říct svému pacientovi do očí. Přece jen je snazší vydírat ministra zdravotnictví, než pacienta - řemeslníka, se kterým jste před půl rokem licitovali o ceně za opravu ledničky nebo maminku se dvěma dětmi. Lepší a oblíbení lékaři by mohli zvýšit svou cenu, zato ti méně oblíbení a tedy s méně zákazníky by měli jasnou motivaci své služby zlepšovat, jinak by jim za jejich výkony nikdo nezaplatil. A velmi pravděpodobně by takový systém omezil zneužívání zdravotní péče a ta by tak byla dostupnější, s kratšími čekacími dobami a lékaři by neměli tolik přesčasů.

A pokud by nějaký lékař své požadavky přehnal, pacienti by šli k levnějšímu lékaři, přesně jako se to děje u jiných služeb.

A ještě poslední poznámka. Vždycky se najde někdo, kdo začne vykřikovat, že zdraví není zboží a nedá se koupit. To je naprostá pravda – a je to škoda, kdyby se zdraví dalo koupit, patrně by si ho většina lidí ráda koupila. Jenomže lékaři ani zdravotnická zařízení neposkytují zdraví. Poskytují zdravotní péči, což je služba jako každá jiná a služba je normální zboží, kterou koupit lze a kterou také kupujeme (protože za ni platíme). A ano, je to služba nutná a někdy životně důležitá, ale to je i jídlo nebo bydlení a přesto nepožadujeme, aby to bylo poskytováno zadarmo, respektive hrazeno ze státního rozpočtu (i když uznávám, že se najdou tací, kteří to požadují. Říká se jim většinou komunisti a někdy piráti).

Až najdete nějakého lékaře, který bude prodávat zdraví, dejte vědět. Hned si nějaké objednám.