Obávat se o vlastní zdraví je do určité míry naprosto přirozené a prospěšné: nutí nás to o něj pečovat a věnovat se mu. Pokud ale tyto obavy přerostou únosnou mez, může vzniknout problém, který zatěžuje nejen člověka, který těmito obavami trpí, ale i jeho okolí a zdravotní systém.
Byli jsme čtyři - Jiří, Vilém Samuel Harris, já a Montmorency. Seděli jsme v mém pokoji, kouřili a mluvili o tom, jak jsme na tom zle - totiž z lékařského hlediska zle, samozřejmě. Cítili jsme, jak scházíme, a to nás trochu znervózňovalo. Harris řekl, že chvílemi na něho přicházejí takové zvláštní záchvaty závrati, že sotva ví, co dělá; a potom řekl Jiří, že i on mívá záchvaty závrati a také sotva ví, co dělá. Já zase měl v nepořádku játra. Věděl jsem, že to jsou játra, co je v nepořádku, protože jsem si právě přečetl reklamní leták o zákonem chráněných jaterních pilulkách, v němž byly podrobně popsány všelijaké příznaky, podle nichž člověk pozná, že má játra v nepořádku. Ty příznaky jsem měl všechny. Jerome Klapka Jerome – Tři muži ve člunu, o psu nemluvě, kapitola první, část I |
„Každý se občas bojí o zdraví. Často jsou takové obavy namístě, ale u zdravého člověka nenarušují normální tok myšlenek. Pokud se však stávají noční můrou, jsou hlavním myšlenkovým obsahem a narušují běžné sociální fungování, je třeba s tím něco dělat,“ říká psychiatr a psychoterapeut Miroslav Sekot.
Hypochondrie a nosofobie
Hned na úvod zkusme rozlišovat. Nezvládnutý strach z nemoci se totiž může projevit dvěma zcela opačnými způsoby: jedním je dobře známá hypochondrická porucha, kdy je člověk skálopevně přesvědčen o tom, že nějakou chorobou trpí, nedá se přesvědčit negativními výsledky všech lékařských vyšetření, dožaduje se stále dalších, mění lékaře, který není ochoten provádět další a další testy a vlastně se stává skutečně nemocným - ne však se svou domnělou chorobou, ale právě hypochondrickou poruchou.
Druhým způsobem je tzv. nosofobie, kdy se člověk tak bojí, že by mohl nějakou nemocí onemocnět, že se tuto myšlenku snaží zcela potlačit, odmítá vyšetření, která by mohla nemoc potvrdit, zkrátka jako příslovečný pštros strká před nemocí hlavu do písku. Takovýto přístup však očividně může vést k zásadnímu podcenění nemoci, a pokud jí člověk skutečně trpí, k jejímu pozdnímu odhalení.
Kdepak paranoidní, nemocná jsem!
Hypochondrie je duševní onemocnění, které nastupuje zejména v dospělém věku, u mužů zpravidla kolem třiceti let, u žen o deset let později. Postihuje přibližně 1 % světové populace, ale udává se, že až 20 % má k hypochondrii sklony nebo nadměrné obavy o své zdraví. Vyskytuje se rovnoměrně u mužů i žen. A odkud tato porucha získala své jméno?
Z řeckého slova hypochondrium, čili podžebří. Podžebří byla totiž oblast, kde se podle starověkých lékařů nacházel zdroj potíží pacientů trpících hypochondrií či depresemi, jelikož v těchto místech často lidé s těmito poruchami pociťují své obtíže.
Simulace dějin, nebo dějiny simulace?
První popis simulanta vytvořil starověký lékař Galén. Roku 1838 britský ékař Gavin publikoval popis řady triků vojáků a námořníků zneužívajících lékařskou péči. Roku 1934 byl popsán případ zámečníka předstírajícího epileptické záchvaty s cílem být hospitalizován. Byl to muž natolik učenlivý, že posléze – než to prasklo – úspěšně vystupoval jako lékař.
Jako nemoc moderní doby ji už v roce 1885 popsal i věhlasný lékař Josef Thomayer, podle nějž se dnes jmenuje velká pražská nemocnice. „Jsou na jisto lidé, kteří každé zakašlání za projev souchotin považují – každé zrychlení tepny srdeční vadou si vykládají, každého zavanutí větru smrtelně se obávají, před každým jídlem úzkostlivě se tážou, zdali jim neuškodí a podobně. Lidé tací obávají se jíti za nepohody na ulici, utíkají před pouhým přístrachem nemocí nakažlivých, obléhají lékárny, kupují švindléřské v insertech vyhlašované prostředky,“ otiskl za Rakouska-Uherska lékařovu úvahu „Hypochondři“ časopis Lumír. Thomayer už tehdy popisoval, jak se v českém prostředí dobře vžilo až posměšné označení hypochondr, tedy něco jako simulant.
Tschechische Hypochondrien sind ein Simulantenbande
Moderní psychiatrie tvrdí, že oproti tomu, co si většina lidí myslí, hypochondři svoji nemoc nepředstírají či se jen nesnaží upoutat pozornost. „Rozhodně to nejsou simulanti, skutečně strádají a trápí se. Problém však je v tom, že jejich strádání nemá žádný medicínský základ,“ vysvětluje Arthur Barasky z Harvard Medical School. Pro člověka s hypochondrickou poruchou se ale podrážděný žaludek stává známkou rakoviny, bolest hlavy jasně značí nádor na mozku. Stres, který tyto obavy provázejí, pak tyto symptomy může ještě zhoršit.
Většina lidí trpícími hypochondrií si totiž nechce připustit, že problém, s nímž se potýkají, je psychického charakteru a jako takový by se měl léčit. Vypořádat se s touto poruchou a přiznat si, že jim fyzicky vlastně nic není, je velmi těžké. Svými domnělými chorobami si mimo jiné i zdůvodňují svoji neschopnost obstát v každodenním životě a často jde i o „soutěžení s okolím o to, kdo je nemocnější“. Takový člověk sice potřebuje více ujištění ze strany lékařů, přátel či rodiny, efekt však může být jen krátkodobý a navíc mu po čase přestane věřit. Snaha vyhledávat ujištění podle některých odborníků jen udržuje symptomy v hlavě a většinou způsobuje, že se člověk cítí hůře.
Každý si platíme svého hypochondra
Lidé trpící hypochondrií znají nazpaměť příznaky mnoha nemocí, i to, jak by se daly léčit. Často ví mnoho o alternativní medicíně, a protože jsou přesvědčení, že jsou nemocní, alternativní medicínu i hojně zkouší. Typické je i to, že berou velké množství léků, vitamínů a nejrůznějších podpůrných preparátů. Jsou totiž přesvědčeni o tom, že mají jedno nebo více závažných somatických onemocnění, normální jevy často popisují jako abnormální a zneklidňující a za nejrůznější doplňky stravy utrácejí tisíce.
V Česku jsou výdaje na jednoho pacienta s hypochondrickou poruchou více než dvojnásobné než na klasického pacienta. „Průměrné náklady na jednoho pacienta byly v roce 2013 22 885 Kč, loni 23 845 Kč,“ říká tiskový mluvčí VZP Oldřich Tichý s tím, že náklady na jednoho pacienta s hypochondrií jsou více než dvojnásobné. Podle údajů VZP přišel pacient s hypochondrickou poruchou loni veřejné zdravotní pojištění v průměru na 51 326 Kč. Za zmíněných 377 pacientů bylo jen na léky zaplaceno téměř 2,9 milionu korun.
Hypochondrie převážně vážně
Přední čeští psychiatři - MUDr. Ján Praško, CSc., MUDr. Beata Pašková a MUDr. Jiří Horáček – definují hypochondrickou poruchu takto:
Postižený se obává, že má jednu nebo více závažných a progredujících tělesných nemocí. To se projevuje častými stesky na tělesné potíže nebo zabýváním se vlastním fyzickým vzhledem. Hypochondrická porucha je důsledkem pacientových nerealistických a nepřiměřených interpretací somatických příznaků a senzací jako projevů vážné nemoci.
Pacient normální a všední pocity a projevy interpretuje jako abnormální či patologické. Vyvolávají v něm strach a napětí. Pacientovy obavy a starosti způsobují výrazný stres a narušují jeho schopnost fungovat v osobních, sociálních a pracovních rolích. Obvykle postižení zaměřují svou pozornost pouze na jeden nebo dva orgány nebo orgánové systémy.
Objektem úzkostných obav je nejčastěji břicho (regio hypochondrica), trávení, srdce a jeho funkce, játra, močový aparát, pohlavní orgány a mozek. Jde tedy o skryté orgány, nepřístupné přímému vnímání, na které se vážou úzkostné fantazie. Dominují představy o destrukci orgánu nebo o tom, že orgán správně nepracuje. Mnohé úzkosti se vážou na nemoci, o kterých se aktuálně ve veřejnosti mluví: rakovina, infarkt myokardu, AIDS apod.“
Ze života aneb skutečná kazuistika
Paní Vlastě je 55 let. Potíže se objevily asi po 4 týdnech po operaci žlučníku. Nemohla močit, začalo ji pálit všechno v močové trubici. Taky zjistila tlak v zádech. Je přesvědčena, že její ledviny nedostatečně pracují. Rovněž žaludek jí nepracuje dobře. Občas se začalo objevovat drobné gynekologické špinění, i když již rok byla bez menstruace. Je přesvědčená, že má rakovinu. Lékaři jí to však nechtějí říci, určitě to zjistili, když jí operovali žlučník. Nechtějí to prozradit, aby ji šetřili, ale takhle je to ještě horší. Má asi metastázy v břiše, to by vysvětlovalo všechny tyto potíže. Také jíst jí přestalo chutnat.
Při další exploraci a pokusu objasnit pozadí potíží je lékaři zjevné, že pacientka je neschopná mluvit o čemkoliv jiném než o své domnělé rakovině a potížích, které s ní souvisí. Až při rodinné anamnéze se dozvídá, že její otec zemřel na rakovinu žaludku před 10 lety a měl metastázy v břiše. Už tehdy se asi rok a půl trápila obavami, že má sama rakovinu jako on.
Z literatury aneb ještě víc ze života
Je opravdu s podivem, že jsem ještě nikdy nečetl inzerát o nějakém léku, aniž bych došel k přesvědčení, že jsem zachvácen nemocí, o níž inzerát pojednává, a to v její nejzlovolnější podobě. Pokaždé se mi zdálo, že se diagnóza přesně hodí na všechny pocity, které jsem kdy měl.
Pamatuji se, že jsem jednoho dne šel do Britského muzea, abych si přečetl, jak se léčí jakési lehké ochuravění, které mě postihlo myslím, že to byla senná rýma. Vytáhl jsem si knihu a přečetl všechno, co jsem si přišel přečíst. Potom jsem, aniž bych si to uvědomil, pomalu obracel listy a začal jen tak studovat jednu nemoc po druhé. Zapomněl jsem, jaká to byla choroba, do níž jsem se zahloubal nejdřív - vím jen, že to byla nějaká strašná metla lidstva - a dřív než jsem pročetl seznam prvotních příznaků, bylo mi jasné, že ji určitě mám.
Jerome Klapka Jerome – Tři muži ve člunu, o psu nemluvě, kapitola první, část II
Léčit, nebo léčbu předstírat?
Nejste si jistí, zda vy nebo váš blízký trpíte touto poruchou? Poradíme vám: pokud se dlouhodobě zabýváte svým zdravotním stavem a máte podezření, že trpíte nějakou konkrétní nemocí, i když to lékaři kategoricky vyloučili, asi hypochondr jste. V takovém případě je zapotřebí začít s léčbou.
Používají se různé metody – prvky podpůrné, racionální, edukativní a abreaktivní psychoterapie. Nejčastěji se pak používá behaviorální terapie. Určitě je dobré, aby léčbu prováděl lékař, a vhodné také je, abyste se vyhnuli opakovaným laboratorním vyšetřením či hospitalizacím (typu: kdepak, já tomu nevěřím, že jsem zdravý, vyžaduji ještě kontrolní vyšetření!) či podávání léků. Cílem je jediné a hlavní: aby se pacient naučil zvládat své obavy a nevyžadoval opakované ujišťování odborníků o tom, že je nemocný (zdravý).
Má-li pacient i deprese, používají se i antidepresiva. Onemocnění má ale chronický a kolísavý průběh, často se zhoršuje při stresu a při zátěži. A někdy je to opravdu docela ‚nářez‘, to když pacient kvůli svým symptomům ovládá a manipuluje celou rodinou a okolím.
Chvíli jsem seděl strnulý hrůzou. Potom, otupělý zoufalstvím, znovu jsem začal listovat. Přišel jsem na tyfus - přečetl jsem si příznaky - a zjistil, že mám tyfus a že ho mám už několik měsíců, aniž bych to věděl. Byl jsem zvědav, co všechno mi asi ještě je. Zase jsem zalistoval, našel tanec sv. Víta - a zjistil jsem, jak jsem očekával, že ho mám také. Začal jsem se o svůj případ zajímat a rozhodl jsem se, že ho prozkoumám do základů, a dal jsem se do toho podle abeced, stránku za stránkou. Probral jsem svědomitě všech dvacet šest písmen a jen u jediné choroby jsem došel k názoru, že ji nemám; byla to horečka omladnic.
Zdroje: Marianne.cz, Tomáš Novák – Vitalia.cz, Zdena Kolářová – ZdravotnickýDeník.cz, MUDr. Ján Praško, CSc., MUDr. Beata Pašková a MUDr. Jiří Horáček – PsychiatrieProPraxi.cz, Nakladatelství.Portál.cz, Julie Dlouhá – ProŽeny.cz, Josef Hora – iDnes.cz, Karolína Tomášková – MojeZdraví.cz