Existují témata, na nichž se ukazuje skutečný stav evropské politiky lépe než na stovkách konferencí, summitů a strategických dokumentů. Jedním z nich jsou léky. Právě zde se totiž střetává realita s jednou z nejrozšířenějších iluzí současnosti, s bláhovou představou, že lze donekonečna zvyšovat nároky, regulace a povinnosti, aniž by za ně někdo nesl náklady.

Evropa si v posledních desetiletích zvykla chápat sama sebe jako prostor vysokých standardů. Což samo o sobě není nic špatného. Civilizace se pozná mimo jiné podle toho, jak chrání zdraví lidí, pracovní podmínky či životní prostředí. Problém však začíná ve chvíli, kdy se z legitimního požadavku stane moralizující ideologie. Ta se pozná podle toho, že přestává vnímat hranice možného.

(Ne)ostře sledovaná základní léčiva

Pandemie covidu nám celkem nedávno připomněla něco, co mělo být samozřejmé. Naše evropské společenství, které není schopno zajistit výrobu základních léčiv, není zcela suverénní. Může mít nejkrásnější deklarace o „strategické autonomii“, ale pokud klíčové výrobní kapacity leží tisíce kilometrů daleko (klasicky v Asii), jeho svoboda je dost podmíněná.

Už si, politici, laskavě uvědomte, že závislost fakt není pouze vojenská nebo energetická. Může mít podobu tablety, kterou náš pacient (váš volič) potřebuje každý den.

Právě proto dnes evropské instituce stále častěji hovoří o návratu farmaceutické výroby na evropský kontinent. Je to pochopitelná reakce na zkušenost posledních let. Jenže současně vznikají nové a nové regulatorní požadavky, které výrobu dále prodražují a prodražují. Z plejády novějších regulací připomeňme čtenářstvu například evropskou směrnici o čištění městských odpadních vod.

Tato přehnaně přísná „direktiva“ přinesla přísnější pravidla a zavedla systém rozšířené odpovědnosti výrobců léků. Podle něj musí výrobci z farmaceutického a kosmetického průmyslu mj. hradit náklady na čištění odpadních vod z různých zdrojů, včetně domácností a nemocnic. Kosmetický průmysl nechť vezme pro mne za mne čert, ale útok na farmaceutiky je hloupý.

Střet zájmů

V tom se odráží hlubší problém dnešního evropského myšlení: neschopnost připustit, že mezi hodnotami někdy existuje hold velký konflikt.

Ve veřejném prostoru často zaznívá věta, že zdraví a životní prostředí nesmějí stát proti sobě. Z morálního hlediska je to nepochybně správné tvrzení. Politika však nikdy nebyla a není „morální seminář pro doktorandy“. Politika je umění rozhodovat v situacích, kdy se střetávají legitimní cíle. Pakliže chceme současně dostupné (neříkáme přímo levné) léky, vysokou dostupnost zdravotní péče, přísné ekologické normy a návrat průmyslu do Evropy, musíme si přiznat, že každá z těchto priorit něco stojí.

Náklady vymažeme, kritiky umlčíme?

Moderní společnost stále častěji podléhá představě, že náklady lze z politické debaty jednoduše vymazat. Stačí přijmout novou regulaci a účet zaplatí někdo jiný. Jenže onen „někdo jiný“ nakonec neexistuje. Ani existovat logicky nemůže. Náklady se vracejí v podobě dražších výrobků, menší konkurence, nižších investic nebo nedostatku některých produktů.

To platí zvláště u generických léků. Jejich význam spočívá právě v tom, že jsou levné. Neobsahují ekonomickou rezervu, která by dokázala absorbovat každé nové administrativní nebo technologické zatížení. Jestliže se jejich výroba stane nerentabilní, nevznikne žádná dramatická politická událost. Výrobce jednoduše odejde jinam nebo výrobu ukončí. Teprve později zjistíme, že lék, který byl po desetiletí samozřejmostí, začíná být problém sehnat. To je pak nářků.

Evropská debata o léčivech je ve skutečnosti debatou o schopnosti civilizace rozlišovat mezi přáním a možností. Jistě teď zním trochu jako Jaromír Dušek nebo Daniel Landa, ale ono tomu tak, při hlubším zamyšlení, vážně jest.

Mluvíme o schopnosti přijmout, že odpovědnost není jen vytváření nových pravidel, ale také péče o podmínky, které umožňují fungování společnosti.

Léky nejsou běžným tržním zbožím

Léky jsou základní součástí infrastruktury života. A infrastruktura života se neudržuje deklaracemi, nýbrž rovnováhou mezi ideály a realitou.

Po lopatě řečeno další a další evropské (resp. eurounijní) regulace, byť možná na začátku dobře myšlené, nás mohou „obrat“ ve finále o dostupná základní léčiva. To vážně chceme?

Až bude krabička paralenu stát přes 800 korun, tak pak neplačme!

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.