Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996ZDRAVÍ: Kouřová clona nad Pražským hradem
Pan Jakl si myslí, že stát nemůže vymáhat povinnost zajistit čistý vzduch "jen na těch spoluobčanech, kteří se rozhodnou podnikat a koupit si restauraci".
Celá debata na téma kouření v restauracích je, jak všichni víme, o připravované legislativní změně současného stavu.
Pan Jakl se ovšem mýlí, když si myslí, že do soukromého podnikání například majitele restaurace stát či obec nemohou zasahovat.
Nejenže mohou, ale zasahovaly, zasahují a zasahovat musí například tím, že mu stanoví zavírací dobu. Dělají to proto, aby chránily například klid lidí žijících v okolí restaurace.
Stát zakazuje podávání alkoholických nápojů mladistvým. Představa hospodského žádajícího od státu či obce kompenzaci za ušlý zisk, o který přišel kvůli kratší otevírací době nebo proto, že nemůže nalévat mladým, je úsměvná.
Stejně tak, jako je úsměvná představa pana Jakla, aby stát zřídil a financoval síť státních restaurací, kde by se – na rozdíl od soukromých restaurací – nekouřilo. Stát nemusí nic takového zřizovat.
Demokratický stát musí v první řadě pečovat o věci obecného zájmu. A takovým zájmem zdraví jeho občanů nepochybně je. Proto má stát například svou hygienickou službu, která v soukromých restauracích kontroluje kvalitu pokrmů, čistotu v kuchyních a tak dále.
Pan Jakl píše, že pokud stát zajistí nezakouřené restaurace, měl by občan mít také právo zajít večer do podniku "kde jeho zdraví nebude ničeno hlukem". Vždyť v ČR existuje norma pro ještě přípustnou hladinu hluku. Její překročení (bude-li si někdo stěžovat) bude postiženo.
Od toho máme příslušné hygienické předpisy i zákoník práce. Každý zábavní podnik je přece pracovištěm pro lidi, kteří tam vykonávají svou zákonem povolenou činnost!
Ostatně jistě si vzpomeneme na uzavření například pražského "Bunkru" pro nepřiměřený hluk. A pokud jde o kouření, zákoník práce v § 103 písmeno l jednoznačně říká: "Zaměstnavatel je povinen zajistit dodržování zákazu kouření na pracovišti."
Je restaurace pro číšníky, výčepní a servírky pracovištěm, či se tam chodí bavit? Ale abychom nechodili daleko z Hradu, kde to pan Jakl asi zná: je tam restaurace Na Vikárce – nekuřácká.
Stačí se tam zeptat, abychom se dozvěděli, že devadesát procent jejích návštěvníků jsou cizinci a ti se nijak nediví, že se v restauraci nesmí kouřit.
Hrad je na kopci, z kterého by mělo být vidět dál než na hranice naší české kotliny. A kdybychom se rozhlédli tak, jak se asi rozhlédli provozovatelé hradní restaurace, viděli bychom, jaké je myšlení a jaké kroky ve vztahu ke kuřákům podniká Evropa a ostatní svět.
Stejně jako pan Jakl jsem nekuřák i já. Na rozdíl od něho se obrazně řečeno živím následky kouření, a tak bych měl stát na jeho straně. Nemohu, protože právě o následcích kouření mnohé vím.
Je smutné, když pan Jakl označuje lidi nesdílející jeho názor za ty, kdo vedou bezhlavý boj. Mám tomu rozumět tak, že hlavu má jen on a lidé sdílející jeho názory?
Pan Jakl nechápe restauraci jako veřejný prostor, a proto považuje případný zákaz kouření v restauraci proti vůli jejího majitele za zločin.
Jsou tedy poslanci v Itálii, Francii, Velké Británii, Švédsku, Finsku, Norsku, Irsku a jiných zemích, kde schválili restaurace jako nekuřácké, zločinci? Platí přece, že ten, kdo spáchá zločin, je zločinec.
Autor je chirurg