V článku Kouření v restauracích je zločin (MF Dnes 13. 3., NP 14.3.) hájí tajemník prezidenta Ladislav Jakl kouření v restauracích. Je to názor už druhého úředníka-zaměstnance prezidentské kanceláře na toto téma. Zatímco Petr Hájek nedávno zdůrazňoval svobodu člověka, autor předmětného příspěvku nadřazuje význam soukromého vlastnictví nad příkazy či zákazy státu, kterými by toto vlastnictví bylo dotčeno.

Pan Jakl si myslí, že stát nemůže vymáhat povinnost zajistit čistý vzduch "jen na těch spoluobčanech, kteří se rozhodnou podnikat a koupit si restauraci".

Celá debata na téma kouření v restauracích je, jak všichni víme, o připravované legislativní změně současného stavu.

Pan Jakl se ovšem mýlí, když si myslí, že do soukromého podnikání například majitele restaurace stát či obec nemohou zasahovat.

Nejenže mohou, ale zasahovaly, zasahují a zasahovat musí například tím, že mu stanoví zavírací dobu. Dělají to proto, aby chránily například klid lidí žijících v okolí restaurace.

Stát zakazuje podávání alkoholických nápojů mladistvým. Představa hospodského žádajícího od státu či obce kompenzaci za ušlý zisk, o který přišel kvůli kratší otevírací době nebo proto, že nemůže nalévat mladým, je úsměvná.

Stejně tak, jako je úsměvná představa pana Jakla, aby stát zřídil a financoval síť státních restaurací, kde by se – na rozdíl od soukromých restaurací – nekouřilo. Stát nemusí nic takového zřizovat.

Demokratický stát musí v první řadě pečovat o věci obecného zájmu. A takovým zájmem zdraví jeho občanů nepochybně je. Proto má stát například svou hygienickou službu, která v soukromých restauracích kontroluje kvalitu pokrmů, čistotu v kuchyních a tak dále.

Pan Jakl píše, že pokud stát zajistí nezakouřené restaurace, měl by občan mít také právo zajít večer do podniku "kde jeho zdraví nebude ničeno hlukem". Vždyť v ČR existuje norma pro ještě přípustnou hladinu hluku. Její překročení (bude-li si někdo stěžovat) bude postiženo.

Od toho máme příslušné hygienické předpisy i zákoník práce. Každý zábavní podnik je přece pracovištěm pro lidi, kteří tam vykonávají svou zákonem povolenou činnost!

Ostatně jistě si vzpomeneme na uzavření například pražského "Bunkru" pro nepřiměřený hluk. A pokud jde o kouření, zákoník práce v § 103 písmeno l jednoznačně říká: "Zaměstnavatel je povinen zajistit dodržování zákazu kouření na pracovišti."

Je restaurace pro číšníky, výčepní a servírky pracovištěm, či se tam chodí bavit? Ale abychom nechodili daleko z Hradu, kde to pan Jakl asi zná: je tam restaurace Na Vikárce – nekuřácká.

Stačí se tam zeptat, abychom se dozvěděli, že devadesát procent jejích návštěvníků jsou cizinci a ti se nijak nediví, že se v restauraci nesmí kouřit.

Hrad je na kopci, z kterého by mělo být vidět dál než na hranice naší české kotliny. A kdybychom se rozhlédli tak, jak se asi rozhlédli provozovatelé hradní restaurace, viděli bychom, jaké je myšlení a jaké kroky ve vztahu ke kuřákům podniká Evropa a ostatní svět.

Stejně jako pan Jakl jsem nekuřák i já. Na rozdíl od něho se obrazně řečeno živím následky kouření, a tak bych měl stát na jeho straně. Nemohu, protože právě o následcích kouření mnohé vím.

Je smutné, když pan Jakl označuje lidi nesdílející jeho názor za ty, kdo vedou bezhlavý boj. Mám tomu rozumět tak, že hlavu má jen on a lidé sdílející jeho názory?

Pan Jakl nechápe restauraci jako veřejný prostor, a proto považuje případný zákaz kouření v restauraci proti vůli jejího majitele za zločin.

Jsou tedy poslanci v Itálii, Francii, Velké Británii, Švédsku, Finsku, Norsku, Irsku a jiných zemích, kde schválili restaurace jako nekuřácké, zločinci? Platí přece, že ten, kdo spáchá zločin, je zločinec.

Autor je chirurg