Genderový nesoulad se týkal ve 20. století vždy jen malé skupiny lidí, nyní za poslední roky počty těch, jenž cítí diskomfort s vlastním pohlavím, výrazně narostl (jak ukazuje graf 1). A to zejména mezi adolescentními dívkami (graf 2). Z kdysi ojedinělého problému patřícího na specializovaná pracoviště se dnes stal fenomén řešený nejen na úrovni zdravotnictví, ale i politiky, školství a médií.

Příčiny tohoto stavu dodnes neznáme, neexistuje žádné laboratorní, genetické ani jiné vyšetření, které by potvrdilo, že se člověk rodí do jiného těla. Protože sexuologie konstituovala transsexualitu jako svébytnou kategorii s charakteristickými znaky, byla to právě tato specializovaná lékařská disciplína, která měla (a stále má) dlouhá léta na svých bedrech úkol vysvětlit otázku, proč dochází k rozrušení vazby biologické výbavy člověka, tzn. pohlavních žláz, chromozomů a hormonů s osobním sebevnímáním.

Existují práce popisující pohlavně dimorfní struktury, zejména centrální část stria terminalis (BSTc), u nichž byly u některých trans osob nalezeny odlišnosti. Tyto nálezy jsou často interpretovány jako možné důsledky prenatální hormonální expozice, avšak důkazy jsou heterogenní a nesvědčí pro existenci jediného ‚centra‘ pohlavní identity. Vzhledem k nejednoznačnosti neurobiologických nálezů se klinická praxe opírá primárně o psychologickou diagnostiku, přetrvávání dysforie v čase a informovaný souhlas žadatelů o změnu pohlaví a intervencí zahrnujících hormonální léčbu včetně blokátorů puberty (agonistů GnRH) a specifické chirurgické zákroky. Abychom zmírnili psychologickou bolest pacientů a podpořili jejich integraci ve společnosti, uznala se (navzdory biologii) i úřední změna pohlaví, která za pomoci možností moderní medicíny připodobňuje tělo preferovanému pohlaví.

Není to ale jen sexuologie a obecně medicína, která má k tématu co říct. Zvláště v momentě, kdy počty lidí s genderovým nesouladem rostou, je nutné širší perspektivy pro zkoumání příčin jdoucích za hranice těla. Bylo to právě v sociálních oborech, kde se zkonstruoval jiný model uvažování o realitě zpochybňující pohlavní přirozenost. Právě ten se domnívám je hlavním viníkem dnešního rapidního nárůstu mladistvých uvažujících o změně pohlaví, neboť je dnes určující součástí hlavního politického diskurzu (viz nyní probíraný návrh Evropské komise, kdy by mohli děti jakéhokoli věku projít neomezeně změnou pohlaví).

Ještě předtím, než se do jeho popisu pustím, zmíním, že pokud neexistují jasné medicínské závěry o původu této sebe identifikující diskrepance, pak se musíme také oprávněně ptát, jak je možné že biologičtí muži vědí, že jsou ženami (a naopak) i bez možnosti zažívat ve svém těle rozdílnou biochemii, bez příslušných orgánů a hormonů. Tohle vciťování se do těl druhého pohlaví je empiricky nemožné. Jediné, do čeho je možné se projektovat jsou viditelné projevy chování a jednání daného pohlaví, jenž je dáno společenskými rolemi. Je oprávněné se domnívat, že problém genderového nesouladu je důsledkem neakceptace sociálních rolí během procesu socializace (a nemyslím si, že je to jen záležitost u mladých, kteří nesoulad objevili v době puberty, ale i u těch, kteří se tak začali projevovat v raném dětství, protože může jít o kopírování jednání rodiči více preferovaného sourozence apod). Odpor k pohlavním atributům těla tak dle mého může být interpretován také jako odpor ke kulturním významům, jež muže a ženy ve společnosti provází. A právě relativizace kultury je něco, čeho jsme dnes svědky.

Sociální vědy, zvláště ty, které jsou postavené na měkčí metodologii, mají mezi sebou vlivné (řekl bych až dominující) myšlenkové proudy, které odmítají esencializující pojetí rozdílů mezi muži a ženami. Považují je za důsledek mocenských zájmů, jenž započaly v 18. století s rozvojem veřejné sféry, kterou podle nich opanovali muži a z níž byly z důvodu mocenských bojů ženy vyloučeny do privátní soukromé sféry. Následovaly obdobné marxistické postuláty o osvobození ženy z útlaku domácnosti, které dostaly svůj prostor v Sovětském svazu, v 60. letech 20. století to byla druhá vlna feminismu likvidující v západních zemích intimní vazby rodinné sounáležitosti vykonstruovanou kritikou politického útlaku žen patriarchátem až po nakonec absolutní postmodernistické popírání nejen projevů pohlavní rozdílnosti, ale i pohlaví samotného. Tyto směry tvrdí, že odlišnost muže a ženy je výsledkem diskurzivního utváření genderu a jeho naturalizace.

V současnosti naplno zažíváme eskalaci genderové revoluce, která vytkla pohlavní přirozenost před závorku vytvořením floskule „gender“ a učinila ji snadno demontovatelnou a odnímatelnou, jako něco, co se může i nemusí akceptovat. Mladí jsou současným klimatem podněcováni (EK použila v onom návrhu slovo „podporováni“), aby v případě nelibosti kdykoli odhodili svůj tzv. gender. Tímto diskurzem jsou nasáklí významní socializační činitelé jako je školství, masmédia, politické instituce a nevládní organizace apod využívajíc toho, že ustoupil zásadní vliv rodiny a také církevních hodnot. Učinili tak to, že se z raritního medicínského problému, jenž zakoušelo extrémně malé promile populace, stala masová mezinárodní propagační kampaň.

Ptáme – li se proč dnes nechtějí mladé ženy přijmout své pohlaví, pak si uvědomme klima, ve kterém své komplikované fyziologické vyspívání zažívají. Ženský úděl je prezentován jako břemeno na cestě za kariérním růstem, který navíc je dle genderismu ztížen nerovným mzdovým ohodnocením. Náklonost mezi dívkami a chlapci a období jejich prvních lásek je pokřivováno kampaněmi MeToo, jenž prezentují muže jako toxické predátory a ženy jako jejich obětí. Ženství je tak mediálně podáno jako jakási slabost, která dává špatné startovací podmínky a skrze vnější fyzické znaky je i možnou obětí sexismu. Není pak divu, že psychoterapeuti Vladimír Chvála a Ludmila Trapková např. ze své praxe říkají, že jejich některé jejich mladé pacientky tvrdí, že nechtějí ani tak být muži, ale že nechtějí hlavně onen ženský úděl. Mladí muži zase mají podle terapeutů problém obstát v mužských kolektivech. I zde je tak problém akceptace rolí obdobný.

Zásadním problémem je, že všechny tyto iniciativy, jenž o sobě v duchu osvícenství prohlašují, že osvobozují člověka z těsných a údajně nespravedlivých mantinelů kulturních tradic, likvidují základní pojítko mezi muži a ženami, které má za následek nejen rozpad tradičních partnerských vztahů, ale také narušení sebevnímání v obtížné fázi psychologického vývoje, které provází zmatení nad vlastním sebepojetím. Tahle kulturní válka už tedy nevyvlastňuje majetky, ale identity ve snaze opět zlikvidovat soukromí člověka, jeho autonomii apod. A to již není medicínský, ale politický problém.

Mimochodem i sexuologická optika je dnes terčem kritiky, neboť podle genderových ideových proudů stvrzuje svými diagnostickými kritérii (jako např. preference oblečení či her tradičně spojovaných s druhým pohlavím) představu o binaritě pohlaví a její kulturní naturalizaci. Je mi ale záhadné, že zastánci genderové relativity nevztekají nad trans osobami, které existenci mužského a ženského principu vlastně plně legitimizují a stvrzují. Možná jim stačí, že manifestují to, že pohlavní sebevnímání je možné odnímat z biologického těla. O to víc je tato manipulace s lidskými bytostmi zarážející.

Důvodem proč si myslím, že je genderová relativizace úspěšná je nedobrý psychický stav mladé populace a její emoční nestabilita. Podle tiskové zprávy Svazu zdravotních pojišťoven ČR z loňského října duševní poruchy ohrožují každé osmé dítě a polovina případů se projeví již ve školním věku. Mezi zmiňované diagnózy patří mj. ADHD, schizofrenie, poruchy autistického spektra, potíže související s genderovou identitou a deprese. Zpráva dále uvádí, že deprese má u dětí a dospívajících zhruba dvojnásobný výskyt oproti dospělým. Linka bezpečí hlásí poslední roky nárůst případů se sebepoškozováním, který se stále meziročně stupňuje.

Z případů detranzice, kazuistik a osobní praxe se domnívám, že lidé s genderovým nesouladem mají celou řadu dalších psychických problémů a traumatizujících zkušeností, a právě změna pohlaví pro ně má být novým životním začátkem, v čem je podporují často internetové genderové komunity. I přítomnost jiné psychické poruchy by měla být sice vylučovacím kritériem pro žadatele o změnu pohlaví, existují případy (a dnes zde jistě uslyšíme osobní zkušenost), že psychologické vyšetření pro žadatele o chirurgickou operací není dostatečně hluboké, aby tyto psychologické problémy identifikovalo. Existují také rozdíly v kvalitě psychologického posouzení mezi pracovišti. Ostatně mezi roky 2012 a 2023 požádalo o změnu pohlaví cca 1600 lidí a zamítnuto bylo jen 25 případů.

Považuji za vhodné u adolescentů volit zdrženlivý postup – nejprve poskytnout psychosociální podporu a důkladné multidisciplinární vyšetření a nerutinně indikovat farmakologické a chirurgické intervence. Tyto postupy je nutné zvažovat jen po pečlivém vyhodnocení přínosu a rizik s ohledem na ireverzibilitu, možný dopad na plodnost a potřebu dlouhodobé (někdy celoživotní) léčby.

Musíme být v medicínské intervenci zdrženliví a naši mladou generaci během věku adolescence nesměřovat blokátory puberty a podáváním hormonů ke kastraci, chirurgickému přetvoření a k celoživotní hormonální léčbě. Blokátory puberty sice mohou být pro tělo reverzibilní (ačkoli ani na tom není patřičná shoda, dlouhodobé dopady na kostní metabolismus a neurokognitivní vývoj nejsou dostatečně prokázány), určitě ne ale pro psychosociální vývoj, zvlášť ve věku, kdy mladý člověk přestává být dítětem a vrůstá do společnosti. Obávám se, že spolu s hormonální léčbou, všudypřítomným klimatem genderové relativity a aktivitou genderových skupin na sociálních sítích směřujeme mladé do slepé uličky a spolu s tím i celou naši společnost.

Z odpovědnosti a pokoře k neznalosti biologických příčin, k onomu narušenému sociálnímu klimatu a psychologické křehkosti mladé generace jsem zastánce toho, aby se s medikací počkalo alespoň do dosažení hranice zletilosti a po dobu jejího fyziologického vývoje jsme jí dali čas se zorientovat.

Nedávno mě zaujala mě slova jednoho psychiatra, jenž byl respondentem holandského empirického výzkumu, který řekl: „Jak se liší přesvědčení mužského pacienta, že je ženou uvězněnou v mužském těle, od pocitů pacientky s mentální anorexií, která se cítí obézní navzdory svému vyhublému, kachektickému stavu. Anorektičkám neděláme liposukci. Proč tedy amputovat genitálie těmto pacientům?“. Já s tím plně souhlasím, v jednom případě považujeme pacientovi představy o sobě za iracionální, zatímco u genderového nesouladu za projev sebeurčení.

Jediným řešením je dle mého zintenzivnit péči o mladé a vybízet rodiny k tomu, aby obnovili společné trávení času, vzájemnou péči a věnovali plnou pozornost svým dětem, jež jsou sociálně izolovány v digitálním světě. Na místě je budovat prevenci, nikoli dál mladé v jejich nestabilitě podporovat a usnadňovat kroky k uskutečnění fatálních rozhodnutí. Byl bych rád, kdybychom s vědomím tohoto kontextu začali adekvátně mladou generaci léčit a spolu s ní i naši společnost.

Petr Hlávka

příspěvek v rámci kulatého stolu na téma „Změna pohlaví v dětství, dospívání i dospělosti – citlivé otázky současnosti“ v Senátu ČR, 20.října 2025