Diabetes mellitus, nebo-li Cukrovka 1. typu. Nešťastné pojmenování onemocnění, které evokuje obezitu, přejídání se a sladké (hodně sladkého). Onemocnění, které se v dnešní době dá léčit inzulínem. Takže v čem je problém?

Toto onemocnění, pokud není léčeno, je smrtelné. Pokud je léčeno špatně, zkracuje život o roky (až o desítky let). Toto onemocnění postihuje především děti a mládež (cca 80% všech záchytů), takže jestli je Vám více než třicet let, můžete si gratulovat, toto onemocnění Vás s největší pravděpodobností mine.

Jedná se o autoimunitní onemocnění, tzn. že buňky produkující inzulín (tzv. beta buňky) jsou napadány vlastním organismem (bílými krvinkami, které standardně likvidují buňky lidskému organismu škodlivé). Toto onemocnění se nedá vyléčit, protože organismus dříve nebo později všechny beta buňky produkující inzulín zničí. Existují léky, které dnes umí tento proces zpomalit, musí být ale podány brzy (čím dříve, po propuknutí onemocnění, tím lépe). Toto onemocnění se ale zpravidla diagnostikuje v okamžiku, kdy je již značná část beta buněk nenávratně zničena, tzn. dny, resp. týdny po propuknutí onemocnění.

Dobře. Budu tedy žít zdravě, sportovat, povedu ke stejnému zdravotnímu stylu i svoje děti, budeme chodit na pravidelné prohlídky a případný záchyt proběhne brzy nebo (ještě lépe), se mi toto onemocnění vyhne. Jedná se o autoimunitní onemocnění a v současné době není známa příčina jeho spuštění, kromě identifikace genetické predispozice, která stanovuje vyšší pravděpodobnost vzniku tohoto onemocnění. Takže zdravý životní styl vám nepomůže (na druhou stranu, ale samozřejmě také neuškodí). Nejjednodušší, resp. zpravidla první diagnostika tohoto onemocnění je z moči, jednoduchým vyšetřením pomocí diagnostických papírků. Jenže to Vám a Vašim dětem musí Váš lékař moč vyšetřit (čest lékařům, kteří to dělají). Existují také příznaky (úbytek váhy, únava, obrovská žízeň, aceton v dechu), které ale laik nemusí poznat, příp. je může přisoudit jinému typu onemocnění.

Dobře. Mé dítě má tuto diagnózu a onemocnění, které mu bylo bohužel diagnostikováno pozdě nebo léky nezabraly jak měly nebo uběhla dlouhá doba od počátku onemocnění a přes úspěšnou léčbu jsou všechny beta buňky zničeny (což nastává bez výše uvedené speciální léčby zhruba do jednoho roku od propuknutí onemocnění). Takže budeme píchat inzulín a tím je problém vyřešen. Abychom mohli píchnout inzulín, musíme ale vědět, jakou má pacient (zpravidla dítě), hladinu cukru v krvi (tzv. glykémii). Dnes se tento problém řeší senzorem. Senzor je ale potřeba měnit každých cca 14 dní. Senzor je ale také potřeba spojit s aplikací v mobilu, kterou tam musíme nainstalovat a nastavit. Máme hotovo a můžeme píchnout inzulín.

Otázka zní – kolik inzulínu? Můžeme si nainstalovat další aplikaci (tzv. bolusový kalkulátor), který nám na základě nastavení, které nám poskytne diabetolog, nezávazně (nicméně naštěstí docela přesně) doporučí, kolik inzulínu máme píchnout, s ohledem na to, kolik sacharidů bude pacient jíst. Takže musím vědět, kolik gramů sacharidů obsahuje jídlo, které bude pacient jíst. To zjistím buď z popisku obalu nebo z kalorických tabulek (třetí aplikace), kde jsou uvedeny hodnoty sacharidů (zpravidla na 100g příslušné potraviny, takže tuto hodnotu musím přepočítat na příslušnou dávku jídla). Ke zjištění dávky jídla ale potřebuji váhu. Mám napočítáno a píchám inzulín.

Otázka zní - jaký inzulín? Pro zjednodušení si rozdělme inzulíny na dlouho působící, které působí relativně pomalu, ale dlouho (cca 24 h a déle) a krátce působící, které působí relativně rychle (cca po 10 minutách), ale krátce (cca 1-2 h). Pacient na peru, tzn. pacient, který si inzulín píchá tzv. perem (o pumpě napíši třeba někdy příště, to je samostatná kapitola), má tato pera dnes dvě, na oba druhy inzulínu. Před jídlem, před každým jídlem, si pacient musí píchnout krátkodobý inzulín (dnes zpravidla Novorapid, ale existují i další inzulíny s obdobně rychlým účinkem) a jednou denně (zpravidla večer) si ještě navíc musí píchnout dlouhodobý inzulín (dnes zpravidla Tresiba). Takže to máme denně minimálně čtyři vpichy, ale zpravidla více, cca 6.

Léčba se nám tedy poněkud komplikuje, že? A to je teprve začátek. Hladina cukru v krvi kolísá, má na ní vliv řada faktorů, namátkou: sport (aerobní má jiný dopad, než anaerobní), tuky v jídle, druh konzumovaného cukru (tzv. rychlý nebo pomalý cukr), obsah vlákniny v jídle, oxid uhličitý v nápojích atd. To vše a další faktory mají vliv na hodnotu krevního cukru, která má být v určitém doporučeném rozmezí (4-10, ideálně ale kolem 5). Co když, ale tato hodnota v tomto rozmezí nebude? Potom nastává hypoglykémie (hladina cukru je příliš nízká) a pacient musí zkonzumovat něco sladkého (zpravidla tzv. rychlý cukr – doporučuje se 10 - 20g podle závažnosti – hodnoty pod 4). Jinak hrozí diabetické kóma a smrt (zpravidla při hladině nižší než 2). Nebo nastává hyperglykémie (hladina cukru v krvi je příliš vysoká) a potom si pacient musí píchnout tzv. bolus (mimořádnou dávku inzulínu, kterou tuto hodnotu sníží). Jak stanovit bolus? Odhadem (to není žert, existují obecná doporučení, případně může pomoci bolusový kalkulátor, ale vždy je to nakonec na Vás – pokud je pacientem dítě). V případě hyperglykémie pacient bezprostředně na životě ohrožen není. Pokud ale bude mít dlouhodobě hyperglykémii (několik hodin, už cca 3-4, nad hladinou cca 15) může se rozvinout tzv. ketoacidióza, která už život ohrožující je nebo tyto nebezpečné látky, které při vysoké hladině cukru vznikají, (dlouhodobě) mohou poškodit organizmus (zejména ledviny a zrak, ale i nervy – nerupatie) a mohou život pacienta výrazně zkrátit.

Asi začínáte tušit, že není úplně šťastné sníst při hypoglykémii spoustu sacharidů, resp. rychlých cukrů a dostat se do hyperglykémie, kterou srazím razantním bolusem rychlého inzulínu a upadnu zpět do hypoglykémie. Na druhou stranu není úplně jednoduché udržet dlouhodobě hladinu v rozmezí 4-10 ideálně z 80% a více (reálně spíše nad 70%).

Pokud jste dočetli až sem, tak (doufám) začínáte tušit, že tato nemoc je díky vymoženostem moderní doby zvládnutelná a umožňuje pacientům (zejména dětem) žít plnohodnotný život. To však vyžaduje značnou míru sebedisciplíny. Zejména to ale znamená, že se pacient, případně rodiče, musí stát za pochodu a v podstatě přes noc odborníky na diabetes prvního typu, na účinky inzulínu, na dávkování, musí se naučit vyměňovat jehly, inzulín, přepíchávat senzory, tzn. v podstatě musí zvládnout práci diabetických sester, a to v horizontu několika týdnů. Proto je nesmírně důležité, aby existovalo místo, kde rodiče a malí pacienti mohou tyto znalosti a dovednosti získat a zejména sdílet mezi sebou. V tomto směru čest několika specializovaným diabetologickým pracovištím v ČR (namátkou Plzeň, Brno a zejména Praha – Motol), kde se těmto lidem dostává základní péče (ve smyslu edukace a nezbytných základních znalostí a dovedností).

Velmi důležitá (a nezastupitelná!) je ale také pozáchytová (následná) péče, která umožňuje rozšiřování a prohlubování příslušných znalostí a dovedností, která probíhá v lázních, konkrétně v Karlových Varech v léčebně Mánes. Tato léčebna je přitom v ČR jediná, a protože je jediná, tak její provoz musí zůstat zachován (možná Vás překvapí, že této léčebně opakovaně hrozil a hrozí zánik, také Vás možná překvapí, že na lázeňský pobyt má nárok dítě každý rok, ale rodič jako jeho doprovod pouze rok první). V případě zrušení této léčebny se kvalita života cca 4,5 tisíce diabetických dětí v ČR zhorší. Z hlediska 10 mil. obyvatel je 4,5 tis. dětí málo. Zeptejte se na to, ale rodičů malých pacientů. Zeptejte se na to v okamžiku, kdy Vám tuto diagnózu oznámí Váš ošetřující lékař nebo lékař Vašich dětí.

Díky všem, zejména lékařům a sestřičkám, kteří odvádějí při léčbě tohoto onemocnění vynikající práci, a to nejen v léčebně Mánes a na zmíněných specializovaných pracovištích!

Autor není lékař, byl nucen stát se poučeným laikem na diabetes prvního typu, stále se učí a omlouvá se specialistům na diabetes za zjednodušení a případné nepřesnosti

PS: Toto onemocnění (zřejmě díky svému autoimunitnímu charakteru – což je ale čistě hypotéza autora tohoto textu) je velmi často doprovázena dalšími onemocněními jako jsou nejrůznější alergie nebo celiakie, které pacientům (zejména dětem) ztrpčují život. Pokud byste chtěli pomoci konkrétní osobě – Patrikovi, který zůstal na cukrovku prvního typu, epilepsii a alergie sám se svým otcem, který se o něj stará (a musí starat 24/7), můžete tak učinit zde