Kdo bere zbraň do ruky, demonstruje svou připravenost ji použít. Ozbrojenci eskortující hotovost, státníka či relikviář svatého Maura plní svou funkci jen tehdy, jestliže okolí včetně potenciálního útočníka akceptuje hrozbu užití zbraně jako reálnou. Chci-li chodit po ulici ozbrojen, musím ovšem také sám vědět, že jsem schopen, připraven a odhodlán vystřelit na člověka. Také musím vědět, že se na mne bude takto nahlížet – ozbrojen a nebezpečný. A ten, kdo se mnou nebude souhlasit, bude volit reakci přiměřenou mému statutu.

Ať to byl kdokoli, musel se člověk, který vyslal ozbrojené vojenské policisty do České televize, připravit na to, že zbraní použijí. Musel s tím počítat a mít připravenou reakci a vysvětlení pro střelbu, zraněné a mrtvé civilisty. Pokud tomu tak nebylo, je nutno provést okamžitě přezkoumání duševního zdraví a intelektuálních schopností odpovědných osob. Pokud takové vysvětlení a obhajoba připraveny byly, měla by je veřejnost znát. Tady už nejde o užití našich daní, o svobodu slova a médií, tady jde o životy.

Jaké rozkazy měli vojenští policisté pro případ odporu? Kdyby je napadl pes, ať už televizi hlídal rotvajler nebo vlčák? Co by se stalo, kdyby vyhodnotili jednání kameramana nebo redaktora/redaktorky jako ohrožení? Jen několik zaměstnanců ČT absolvovalo výcvik přežití, který je naučil jednat s ozbrojenci. Ostatní mohli lehce zazmatkovat. Opravdu měli policisté pokyn střílet? Pokud ne, proč měli zbraně? Kdo si při odchodu mezi lidi vloží do pouzdra nebo do kapsy zbraň, kdo si ji zavěsí přes rameno, demonstruje své odhodlání nebo záměr jí použít. Proč měli vojenští policisté zbraně?

Nemluvě o tom, že jsou oprávněně vnímáni jako reprezentanti státu. Stát tedy řekl: „Máš-li pohledávku, můžeš ji vymáhat pod hrozbou užití zbraně. A to i tehdy, když nevíš, zda opravdu existuje.“ Legitimizoval tak všechny firmy, agentury a komanda vymáhající skutečné či domnělé dluhy a pohledávky. Demonstroval, jak vysoko hodnotí skutečnou vymahatelnost rozhodnutí svých orgánů právní cestou. Otevřel tím cestu k obdobnému jednání občanů? Každému, kdo se to také domnívá, že rozhodnutí soudu je jen cár papíru, že řečeno s Janem Werichem „každý morální předpoklad musí být futrovaný klackem“ že samopal je lepší a účinnější než příkaz státního zástupce?

Je jedno, kdo na stupnici oprávněných k akci zavelel. Určitě měl o účinku automatické zbraně v uzavřeném prostoru plném lidí (civilistů) představu kvalifikovanější než běžný divák akčních filmů. Jaké bylo reálné nebezpečí, které dovolilo hazard se životy? Byli v ohrožení elitní agenti, kteří plní neohroženě úkoly při naší ochraně? Nebo se jen pátralo po tom, kdo z mocných koho ohrožuje?

Není podstatné, zda šlo o prostory televize či „jen“ o byt občana. Laický názor je, že pokud se nepředpokládá ozbrojený odpor, není hrozba užití zbraně adekvátní. Buď jde o nepřiměřenou sílu a ohrožení nevinných, nebo o operetu. Nevím, čemu by měl občan dát přednost.