Nulla dies sine linea. Ani den bez čárky. Tahle stará latinská zásada se připisuje řeckému malíři Apellovi. Každý den měl udělat alespoň jednu čáru. Nečekat na inspiraci. Nečekat na správnou náladu. Prostě vzít nástroj do ruky a něco vytvořit.

Mám tuhle zásadu rád.

Žijeme v době, kdy píšeme víc než kterákoli generace před námi. E-maily, esemesky, příspěvky, prezentace, komentáře, zprávy. Klepeme do klávesnic počítačů a palci do telefonů. A přitom možná pomalu přestáváme psát.

Myslím skutečně psát. Rukou.

Já se snažím psát rukou co nejvíc. Ráno bych neopustil svůj dům bez tří věcí: barefootových bot na nohou, zápisníku v tašce a propisky Montblanc Meisterstuck, kterou mi daroval můj italský zeť. Boty potřebuju, abych cítil zem. Zápisník, abych zachytil to, co se mi děje v hlavě. A bez pera bych si neškrtnul.

Malý zápisník si většinou beru i na jogging.

Může to působit trochu absurdně. Člověk běží, zastaví se, vytáhne zápisník a něco si poznamená. Jenže právě při pohybu mě často napadají věci, které mě za pracovním stolem nenapadnou.

A věda naznačuje, že na tom něco je. Marily Oppezzo a Daniel Schwartz ze Stanfordu v sérii experimentů zjistili, že pohyb (konkrétně chůze) podporuje divergentní, tedy nápadité myšlení tak dobře, že ten efekt může přetrvávat i krátce po skončení fyzické aktivity. Nešlo přitom jen o romantiku procházky přírodou: efekt se objevil i při chůzi uvnitř.

Protože pohyb rozhýbává myšlení. A psaní je podle mě pohyb svého druhu.

Když píšu rukou, myšlenka se nepřemístí z hlavy na papír jedním stisknutím klávesy. Musím vytvořit písmeno. Ruka jede po papíře, mění směr, tlak, rychlost. Něco škrtnu. Něco přepíšu. Něco podtrhnu. Udělám vykřičník. Nakreslím šipku k předchozí větě.

Je to fyzická práce s myšlenkou.

Výzkumníci z Norwegian University of Science and Technology sledovali pomocí 256kanálového EEG 36 studentů při psaní rukou a na klávesnici. Při ručním psaní zjistili rozsáhlejší vzorce propojení mozkových oblastí, zejména ve frekvencích a oblastech spojovaných s procesy důležitými pro zpracování a ukládání informací. Autoři předpokládají, že důležitou roli hraje právě kombinace zraku a jemně řízeného pohybu ruky.

To ovšem ještě neznamená, že pero vždycky porazí klávesnici. Slavný výzkum Pam Muellerové a Daniela Oppenheimera ukázal výhodu ručních poznámek u některých úloh vyžadujících pochopení látky. Pozdější přímá replikace ale jednoznačnou výhodu rukopisu pro okamžité učení nepotvrdila. Věda je v tomto směru zajímavější než jednoduchý titulek „pero je lepší než počítač“.

Mně jde ale ještě o něco jiného. O vědomý trénink dovedností, bez kterých se v životě neobejdeme. Mám na mysli především paměť a kreativitu. Nebo třeba dobrou náladu a spokojenost se životem.

Paměť.

Když si něco napíšu rukou, musím zpomalit. Nemohu zaznamenat všechno. Musím vybírat, zkracovat, formulovat. A právě tahle nutnost může být důležitější než samotné písmo. Z informace, která kolem mě proletěla, musím vyrobit svoji vlastní větu.

Kreativita.

Zápisník nemá notifikaci ani příchozí e-mail. Nevyskočí na mě zpráva, že někdo něco okomentoval. Papír je nádherně hloupý. A právě proto vytváří prostor, ve kterém může být chytrý člověk.

Když mě při běhu něco napadne, zapíšu si to. Jedna věta přivolá druhou. Nápad se větví. Z jedné poznámky může být odstavec, z odstavce glosa a z glosy kapitola knihy.

Nálada.

Psaní může pomáhat také s tím, co nosíme v hlavě. Výzkum takzvaného expresivního psaní není úplně jednoznačný, ale novější metaanalýza 31 experimentálních studií s více než čtyřmi tisíci účastníky zjistila malý, statisticky významný dlouhodobější účinek na snížení příznaků stresu, úzkosti a deprese. Není to léčba ani zázračná pilulka. Je to jednoduchý nástroj, kterým můžeme část mentálního chaosu dostat ven z hlavy a dát mu podobu slov.

Pracovní výkon.

Tady vidím obrovský nevyužitý prostor. Počítač je skvělý na produkci. Zápisník je skvělý na přemýšlení. Na počítači dokončuji. Na papíře začínám.

Strategie, rozhodnutí, problém, nový projekt – než otevřeme PowerPoint nebo Excel, stojí za to otevřít zápisník. Napsat si otázku. Udělat několik čar. Spojit dvě věci, které spolu zdánlivě nesouvisejí.

Spokojenost se životem.

Nejde o to, že by existovala nějaká magická rovnice: deset minut rukopisu denně rovná se šťastnější člověk. Tak jednoduché to není. Ale pravidelné psaní nám dává možnost zastavit proud událostí a položit si jednu důležitou otázku: Co se mi dnes vlastně honí hlavou?

V digitálním světě máme stále dokonalejší externí paměť. Cloud se nám stará o naše fotografie, elektronický kalendář o naše schůzky, telefon o naše kontakty. Umělá inteligence nám během několika sekund napíše text, který bychom dříve vytvářeli hodinu. Je to zázračné, ale o to důležitější bude naučit se chránit to, co nechceme outsourcovat - vlastní myšlení.

Proto bych do moderního desatera dlouhověkosti klidně přidal jeden velmi starý příkaz:

Nulla dies sine linea. Ani den bez čárky.

Choď. Běhej. Přemýšlej. A měj někde po ruce tužku. Protože zdraví, výkonnost a dlouhověkost nejsou jen otázka toho, kolik let bude fungovat naše srdce. Je také otázkou toho, jak dlouho zůstane živá naše hlava. A jestli chceme pracovat do vysokého věku, nestačí trénovat svaly. Musíme trénovat i schopnost vymyslet něco, co tu ještě včera nebylo. A někdy k tomu stačí obyčejný kus papíru.

www.longevitypro.cz