Dodala UNRA. Už nás není hodně, kdo pamatuje radost, když se po válce na kuchyňském stole objevily zelené konzervy s tímto nápisem. Unra! To byla, pro nás, děti, Amerika! Buráky, buráková pomazánka, žvýkačka - to bylo moje! To ostatní, potřebnější, přebrala maminka jako poklad. Dodala UNRA. . .

Onehdá jsem se díval na televizi. Mluvili tam s farmářem tady od nás, z jihu státu Georgia. Odsud jezdily kdysi přes oceán ty buráky, pro radost nás dětí v Evropě. Ta pole jsou nedozírná. Nejen buráky; vzpomeň na co jen chceš. Vydej se pak kus na západ a v Kansasu, Nebrasce či Iowa není nic, než pole, úroda, úroda. Ten vzpomenutý farmář však zrovna nevýskal štěstím. Před asi dvěma dekádami se zde, v Americe, objevila nová, nesmlouvavá sekta těch, kteří se rozhodli zachránit zeměkouli tím, že ve jménu „ochrany prostredi“nas nechají vyhladovět. . .

„Mně to vezme hodinu, než dojedu se svým traktorem až na konec svého pole. Práce kolem na polích nikdy nepočká. Je čas zasít, je čas sklízet a kde co mezi tím“, říkal na televizi vzpomenutý farmář. „Jestli se o pár dnů zpozdím, úroda může být ztracena. Moje traktory, moje nákladní auta jsou krví mého hospodaření. Co bych si bez nich počal, kdyby měly jezdit na elektriku? Dojde baterka a buráky shnijí v zemi. Dojde baterka a kombajn se v polovině sklizně zastaví. Přebít baterii? Kde je vprostřed pole zásuvka a jak dlouho to vezme baterku přebít? Úroda nepočká. . .“A co ti pak v Kansasu, či Nebrasce, kterým to nevezme hodinu na konec pole, ale dvě, či tři, kombajnu dva, tři dny.

Rozsévači dobra a ochránci nás všech, zachránci klimatu, společně s novodobými liberály, spojili síly. Bude po našem, nebo ! ! !

Často teď vidíme na Internetu snímky a reportáže z ničeho nic bohaté Číny. Dálnice, mrakodrapy. Nechci rozebírat, jak k tomu všemu došlo. Ta čínskou komunistickou partají - státem určená levná pracovní síla tam za posledních pár dekád umožnila i mně mít v baráku čtyři levné televizory a kopu všeličeho, za co bych platil majlant, kdyby to bylo vyrobeno tady. I já jsem tedy přispěl k čínskému úspěchu. Kdo umí, umí! To, že naší politici, k uspokojení volebních hlasů dodávajících občanů nechali náš průmysl přejít k Číňanům, je věc jiná. . . K dnešní situaci, kdy dochází ke konfrontaci, nemuselo vůbec dojít. Ale, situace je taková, jaká je.

Vzpomíná si někdo, když před asi pěti lety odmítl náš president Trump podepsat tzv. Pařížskou dohodu, nadiktovanou, zdá se nikým neohrožovanou, jak z řetězu urvanou, uřvanou sektou na „ochranu klimatu“? Kolik nadávek z úst věhlasných intelektuálů, vědců, známých zpěvaček, zástupců homosexuálů a jiné elity dopadlo na Trumpovu hlavu, když odmítl uznat Čínu za rozvojovou zemi bez povinnosti přijmout pro Čínu přísné požadavky na ochranu prostředí? Byl bych jen rád, kdyby všichni kritikové (a nebyli to jenom vědci a výše vyjmenovaná elita), zalistovali ve Wiki a zjistili třeba jenom „maličkost“, kolik uhlí spalujících elektráren Číňané postavili od té doby, kdy se konala ta dobro a blaho pro všechny zaručující konference v Paříži, zatímco se jinde ve světě kde kdo třese strachy, aby se větrníky nepřestaly točit a nepřišlo k zatmění slunce? Slyším některého z tehdy tvrdých kritiků přiznat, že Trump měl pravdu?

Ten už teď nešťastný farmář bude jednou čekat, až mu nekdo na kuchyňský stůl položí zelenou konzervu s něčím na zub. Jestli se tam vůbec nějaká, ukáže, nebude na ní napsáno: DodalaUNRA.