Obvyklé svatováclavské sychravo drží člověka doma, a tak si našeho zemského patrona připomíná spíše každý sám soukromě - pokud si na něj tedy vůbec vzpomene. Svatováclavské výročí, podobně jako Husovo či cyrilometodějské, je pro drtivou většinu národa především vítaným dnem volna. Možná si ti z nás, kteří zrovna nemají co dělat, pustí nějaký tematický dokument, ale výzkumy sledovanosti by asi ukázaly, že moc takových není.

Ale stejné výzkumy ukazují dvě příležitosti, kdy zájem veřejnosti o tyto „výroční“ pořady nápadně stoupá. Je to medailový ceremoniál 28. října a prezidentský projev na Nový rok. Ano, to jsou příležitosti, kdy se významná část národa sejde u televize a následně v tramvaji i na internetu vášnivě diskutuje o tom, co viděla a slyšela. Podobný zájem dokážou jinak vzbudit jen příležitostné události, třeba když proti sobě u Moravce usedne předseda vlády s lídrem opozice.

Je zajímavé, že obě akce, které jako jediné dokážou pravidelně vytrhnout společnost z pasivity, úzce souvisí s institucí prezidenta republiky. Může to být jen souhra náhod, ale i další společenské jevy naznačují, že faktor prezidenta republiky by k popularitě těchto událostí mohl přispívat velmi výrazně. Že by to byl právě hradní pán, co nás všechny, bez rozdílu, spojuje s českým státem?

Moc se o tom nemluví, ale ČR je jednou z mála zemí v Evropě, která si od roku 1918 drží nepřetržitou prezidentskou tradici. Náš pan prezident již skoro sto let sedí na Hradě nad hašteřící se Malou Stranou, klade věnce, uděluje milosti (čímž z pohledu veřejnosti koriguje mocenskou zvůli soudů), třese lidem rukama a vůbec vždy představuje tu snesitelnější a populárnější část řemesla zvaného politika. S výjimkou bifunkcionálních Novotného a Husáka byli všichni naši prezidenti povýšeni nad lidem nesnášené papaláše, občas jako přísní mentoři a korektoři jejich politikaření a mocichtivosti, a lid jim to oplácel svou láskou a shovívavostí.

Pokud bychom se bez této obligátní úcty zamysleli nad jednotlivými osobami ve funkci prezidenta, nemuseli bychom příliš přehánět, aby nám z toho vyšla galerie ješitných narcisů, ambiciózních zarputilců jdoucích přes mrtvoly a (nikoliv jen obrazně) senilních loutek. Jenže toto panoptikum dokázalo v impozantních kulisách Pražského hradu vytvořit majestát, který dnes symbolizuje český stát víc než cokoliv jiného.

Je možné, že za dva roky si lidé budou vybírat svého prezidenta sami. Podle průzkumů veřejného mínění si to veřejnost už dlouho přála a já si myslím, že to nebylo jen proto, že přímá volba je vždycky lákavější než nepřímá. Zdá se mi, že pro lidi v České republice skutečně prezident republiky představuje víc než obyčejného funkcionáře.

Nikdo mi nevymluví, že je to hezká tradice. Svým způsobem je nanejvýš logické a pochopitelné, že si lidé personifikují stát do autority, stojící v jeho čele. Vždyť posláním vůdců od počátků lidských společenství bylo, aby byli autoritou, k níž se lid bude upínat. Takže je jen dobře, že Češi vnímají prezidenta jako autoritu, svorník společnosti a ikonu své státnosti.

Tak jen doufám, že si všichni naši další prezidenti budou vědomi, co pro českou společnost a stát znamenají.