Nový rok není až tak nový. Bude už dvoutisícíosmnáctý. A to jen od narození Krista. Ještě nedávno se proto říkalo „Léta Páně“, dnes už se říká, politicky korektně a patřičně neutrálně, „našeho letopočtu“. Což naznačuje, že čas nevznikl před dvěma tisíci sedmnácti lety, ale existoval i předtím. Dlouho předtím. Ještě před tím, než lidé začali roky počítat, dokonce před tím, než uměli počítat a vlastně dlouho před tím, než si uvědomili, že jsou lidmi.
A proč to píši? Protože v tom nekonečném běhu času žijeme jen malý počet let. Matematikové by řekli, že statisticky bezvýznamný kousek věčnosti. Ale nebyla by to pravda, ten kousek je jeden celý lidský věk pro každého z nás.
Čas se zrychluje, nebo snad žijeme rychleji my, ale fakt je, že ještě dnes mezi námi žijí lidé, i když je jich už jen velmi málo, narození před tím, než bratři Wrightové postavili první letadlo, které ani nevypadalo jako letadlo, jaké nás neslo na dovolenou na Mallorku za méně peněz, než kdysi stála jízdenka na rychlík do Vídně. A lidstvo skočilo, za jeden lidský věk skočilo dál, než těch 40 metrů, které při svém prvním dvanáctivteřinovém letu uletěl Orville Wright. Lidé už byli na Měsíci a spíše dříve, než později poletí na Mars.
Pokud ještě vůbec někam poletí.
Pokud ještě vůbec budou nějací lidé.
Před historicky nemnoha lety umět číst a psát stačilo k zajištěnému životu. Dnes k tomu nestačí vysokoškolské vzdělání.
Za posledních 100 let bylo napsáno a vydáno více knih, statí, článků a tiskovin, než za celou historii lidstva.
Žijeme rychle.
Dokázali jsme hodně, my lidé. A dokázali jsme i zpychnout. Zdá se nám, že dokážeme vše.
Asi proto dokážeme i dělat více chyb, než kdykoliv před tím.
Daleko nebezpečnějších chyb, než kdykoliv před tím.
To, co víme a umíme, by nás, lidstvo, mělo přibližovat k perfektnímu, dalo by se říci požehnanému stavu. Ale zdá se mi, že jsme naopak každým rokem blíž k civilizačnímu kolapsu.
Každá nová generace rebelovala proti starým pořádkům, mravům a hodnotám.
Ale jak jsem řekl, žijeme rychleji a v té rychlosti se zbavujeme starých a ověřených hodnot bez zamyšlení, bez úvahy o tom, co děláme. Staré hodnoty ztrácíme, ale kde jsou ty nové, které by je měly nahradit? A to, co přijímáme, je to skutečně lepší, nebo je to jen „nové“?
Ztrácíme kontinuitu, ztrácíme zakotvení, ztrácíme půdu pod nohama. Což by mělo být důvodem k zamyšlení. Někde jsme udělali chybu. Nejednu, dělali jsme je vždy, ale jak se čas zrychluje, děláme jich víc a víc.
A děláme je všichni.
Je to téma k úvaze, pro každého z nás.
A já nám všem přeji, abychom se Léta Páně 2018 dokázali zamyslet. Nad tím, kde chybujeme kolektivně, i nad tím, kde chybuje každý z nás, „za své“.

S přáním hodně štěstí, zdraví a samých dobrých zpráv v tom ne tak úplně novém roce