U mnohých to vypadá, že na Štědrý večer očekávají kontrolu z hygieny a ne Ježíška. Mnozí do poslední chvíle shánějí dárky. Jsou tohle ty pravé Vánoce?

Dárky si lidé dávají v předvečer Božího hodu vánočního – narozenin Ježíše. Původně proto, aby napodobovali boží štědrost: Bůh nám poslal svého Syna, aby nás svojí smrtí na kříži vykoupil z trestu za to, jak kazíme dokonalost stvoření. Z přípravy Vánoc se ale vypařila ta nejpodstatnější otázka, kterou přitom máme v každé druhé koledě: co my, koledníci, vezmeme Ježíškovi do Betléma, co dáme Ježíškovi k narozeninám? Je hezké, že se na Štědrý večer navzájem překvapujeme dárky, ale co dáme pod stromeček Jemu? Polská koleda Mędrcy świata, monarchowie (Moudří páni monarchové) končí návodnou odpovědí na tuto otázku: „Myrhu, kadidlo ni zlato žádné my nemáme, dáme darem Tobě za to, Králi, sebe samé.“ Tu otázku většina lidí z Vánoc vytěsnila, a tak je učinila bezobsažnými, resp. nahradila původní obsah svátkem dětí a rodin, což je sice hezké, ale...

Další paradox taky souvisí s dárky. Dárek má být symbolem přátelství či lásky. Ale ze štědrovečerního obdarovávání se stala povinnost. „Co by si asi Honza pomyslel, kdybych mu nic nedal.“ Rodiče mi vyprávěli, že k „dokonalosti“ to dotáhli v USA. „Johnny mi loni dal dárek za pět dolarů, tak já mu letos musím také dát dárek stejné hodnoty.“ Rozdíl mezi dáváním dárků zejména a placením daní se tak trochu setřel.

Díky vánoční „dárkománii“ se největšími zastánci současné podoby Vánoc stali obchodníci a ne křesťané. Pro ty jsou ostatně největším svátkem v roce – světe, div se – ne Vánoce, ale Velikonoce.

Vyprázdnění Vánoc je zvlášť patrné 25. prosince ráno. Všimli jste si toho rozpačitého prázdna? To je 1. svátek vánoční, Hod boží, ale v ulicích měst je prázdno, až na malou část lidí spěchajících do kostela, pro něž skutečné Vánoce začínají, pro ostatní už skončily.

Teď mě už určitě podezříváte z moralizování. Ale paradoxy nás o Vánocích provázejí i v kostele. Kdo přišel 26. prosince na 2. svátek vánoční do průměrného kostela a použil uši k poslouchání, musel si toho všimnout. Je svátek prvního křesťanského mučedníka sv. Štěpána, čte se horor o jeho ukamenování, ale zpívají se k tomu koledy – samé „Ježíšku, panáčku“, „V půlnoční hodinu“ apod. Jako bychom říkali: nenecháme si vánoční sladkou melancholii ukrást nějakým prvomučedníkem a jeho zjevně chybným zařazením v kalendáři. Podobně o dva dny později, pořád v tzv. vánočním osmidenní, oktávě, přichází na řadu svátek Mláďátek – připomínka prvorozenců hrůzně povražděných králem Herodem kvůli jistotě, že se zbavil mezi nimi i Ježíše, ale my pořád zpíváme „Nesem vám noviny“ a „Pásli ovce Valaši“.

Americký františkán Richard Rohr říká, že k moudrosti patří schopnost žít s paradoxy. To ovšem platí tehdy, pokud o paradoxech víme, jinak jde o otupělost. Už letos o Vánocích tedy máme možnost růst k moudrosti i skrze tyto paradoxy. Uznávám však, že i já bych si zrovna tuto příležitost raději odpustil.

Takže: přeji Vám opravdové Vánoce a dobrý vstup do nového roku!