K tragédii nad Alpami

Některé letecké nehody nás zasáhnou víc než jiné. Pokud jde o mě, patří k nim, a já se mohu sám se sebou dohadovat proč, i ta úterní (24/3) ve Francii.

S German Wings nelétám, Airbusem A-320 však ano. Mám ho raději než Boeing 737-800, prostě se mi v něm lépe sedí. Ale to může být jen subjektivní pocit, který si namlouvám. Hlavně však: není to tak důležité.

To, co se stalo na lince Barcelona – Düsseldorf mě hluboce zasáhlo. Občas, když zvednu hlavu k modré obloze a dívám se na odlesk letadla a kondenzační čáru za ním, vracím se v myšlenkách na jeho palubu. A v duchu si promítám, co se tam asi děje. Miluji létání a vše, co s civilním letectvím souvisí.

Především proto, že to, co můžeme nějak ustát na zemi, nahoře většinou nikoli – nadto s tragickými následky.

Kdysi jsem řekl jednomu ze svých šéfů, že mám jedno přání. Aby se všichni ti, kdo mají rozhodovací pravomoc (manažeři ve společnostech), povinně dívali na TV sérii Letecké katastrofy. A naučili se tamnímu způsobu myšlení. Neboť civilní letectví a způsob, jak je provozováno, je bezednou studnicí inspirace. Mnohdy jde o banální, ba primitivní poznatky. Například, že letadlo se neopravuje ve vzduchu, ale v hangáru.

Podobných příměrů bychom našli více.

Ještě alespoň jeden. Pokud by nějakého majitele letecké společnosti napadlo, že jeho stroje bude řídit pouze jeden pilot, čeká ho zásadní otázka: V případě, že bude tento pilot indisponován, ohrozíme životy sto padesáti, dvou set, tří set, čtyř set nebo třeba osmi set pasažérů? Myslím, že v tom okamžiku diskuse o personální redukci v pilotní kabině skončí. Bohužel na zemi je to mnohdy přesně obráceně. Naštěstí s méně fatálními následky. (Když čekáte ve frontě v supermarketu na odbavení u pokladny, kde z patnácti jsou aktivní dvě a ujede vám kvůli tomu autobus, který má cyklus 2x za hodinu, můžete se tak akorát naštvat.)

Navzdory tomu, že letecká doprava je nejbezpečnější a předpisy, na jejichž základě je provozována, jsou vysoce profesionální, stane se čas od času to, co v úterý nad Alpami. Proč? Protože i letecká doprava je lidským dílem a žádné lidské dílo není stoprocentně dokonalé.

S jistou mírou nadsázky, ale ve vší pokoře a úctě můžeme říci, že oběti leteckých katastrof jsou novodobí mučedníci. Nevinní lidé platí nejvyšší daň za technický pokrok. Za to, že o půlnoci vyletíme Prahy a za pět hodin už obdivujeme východ slunce nad Rudým mořem.

Ani my, kdo létáme, si nedokážeme představit, co prožívali ti, kdo se v úterý nad Alpami náhle řítili k zemi. Nekonečné minuty, šílené, děsivé momenty závěru života. Často teď na tyto jejich černé chvíle myslím, neboť i toto, možná především toto, je hodno zmínky, když vyjadřujeme, každý svým způsobem, svoji účast a vzdáváme úctu novodobým mučedníkům.

Pokaždé, když letadlo přistane, ozve se na palubě potlesk. Možná i mě někdy napadla hloupá myšlenka, jestli to není jen formalita. Vždyť proč by pilot neměl normálně přistát? Nyní jsem si znovu uvědomil: jde o víc, než jen o hladké přistání, bezpochyby nejsložitější manévr celého letu. Jde o to, aby okamžik, po němž se tleská, vůbec nastal. Není to ani trochu samozřejmé.

Ve středu (25/3) jsem podstatnou část odpoledne sledoval jako autentickou kulisu německé televize ZDF, ARD a Phoenix. Ano, naši nejbližší sousedé mají smutek. Je slušností a morální povinností vyjádřit svou soustrast a účast. Třeba i takto na blogu.