ZAČAROVANÝ KRUH: Příliš přizpůsobení nepřizpůsobiví
Hodně problémů a nedorozumění ve snaze nějak řídit společnost je způsobeno sebestředným či elitářským nahlížením na člověka, pramenícím z náboženských mýtů. Podle nich je člověk od ostatní přírody oddělen, stvořen bohem mimo ostatní živočišné druhy a je jim nadřazen a samozřejmě je naprosto odlišný. Občas to zachází tak daleko, že některé vlastnosti, kterými disponuje člověk, jsou ostatním živočichům odpírány (například inteligence, smysl pro spravedlnost), jiné, pozorované u zvířat, jsou naopak popírány u lidí (typicky pudové, instinktivní jednání).
Problém se ještě stupňuje kvůli tomu, že se do vedoucích pozic dostávají především lidé s humanitním vzděláním, kteří mají naprosto nedostatečné, ba nulové znalosti biologie (a fyziky a jiných přírodních věd), zato však mají hlavu plnou filozofických pouček a naivních představ idealistických humanistů. Ti možná dokáží číst Vergilia v originále, ale o přírodních zákonitostech nevědí nic. A proto ve skutečnosti pravidlům a dějům v lidské společnosti nerozumí a rozumět nemohou – protože nechápou, že člověk je normální živočich, a projevují se u něj stejné instinkty a platí pro něj stejné přírodní zákony, jako pro jakoukoliv jinou součást přírody.
Jedním ze základních pravidel, které prostupují celou přírodou, je fakt, že pokud někde existuje nějaký zdroj živin, najde se životní forma, která jej využije. (Toto je ve skutečnosti dáno druhým termodynamickým zákonem, protože živé organismy jsou jen komplexním systémem chemických látek). Proto najdeme život úplně všude a proto se, díky evoluci, organismy v případě, kdy je to možné, mění a vyvíjejí v nové formy, které nevyužité zdroje surovin zužitkují. Ale nedělají to jen jednotlivé organismy, dělají to i celá společenství – a dělá to i lidská společnost. Biologové si už dávno všimli, že kromě vlastností kódovaných chemicky, v úsecích DNA, kterým říkáme geny, existují i vlastnosti přenášené přijímáním okolních vzorců chování. Charles Dawkins je nazývá memy. Bereme je jako naprostou samozřejmost, ani nás nenapadne, že bychom se měli chovat jinak – například nechodíme po ulici nahatí, myjeme si ruce, nejíme housenky, používáme příbor a podobně. Ale v jiných společenstvích mají jiné memy, taky je berou jako přirozené. Nepoužívají příbor, ale hůlky, nejí sýry, zato jedí věci, které nám připadají nechutné, ženy se halí od hlavy k patě, jinak se cítí nepříjemně. A tyto memy se týkají i získávání životních zdrojů.
Pro naši společnost je převládající formou získávání zdrojů práce, pro kterou je dobré mít patřičné znalosti a požadované vzdělání. Využíváme zdroje plynoucí ze vzájemné směny produktů a služeb a přirozeně vedeme své děti, aby tento náš životní styl, tyto naše memy, převzaly. Jenomže, on to není jediný dostupný zdroj živin. Vzhledem k nadprodukci, která je pro naši civilizaci typická, jsme vytvořili nový životní prostor, (tzv. niku). Vytvořili jsme možnost žít z přebytků ostatních. Pro nás to není nijak lákavý způsob života, ale je možný a v přírodě platí, že co je možné, je také využito. A proto se v naší, lidské společnosti vytvořila skupina lidí, kteří žijí z toho, co většinová společnost nechává ladem. Žijí ze sběru odpadků, z drobné kriminality, z milodarů a samozřejmě také ze sociálních dávek. A takoví lidé, pokud mají děti, učí své děti tomuto svému způsobu života – a ty jej, ve formě memů, přebírají.
Nazývat takové lidi nepřizpůsobivými je naprostý nesmysl. Oni jsou naopak dokonale přizpůsobení, přizpůsobili se novému životnímu prostředí, které jim bohatá společnost vytvořila a využívají zdroje, které jsou k dispozici a které většinová společnost nechce nebo neumí (ale většinou nechce) spotřebovat. A vedou k tomuto životu i své děti a učí je to, co budou potřebovat. Naivní humanisté nechápou, proč takový člověk neposílá své děti do školy. Protože ke svému životu poznatky, které poskytuje škola, nepotřebuje. Švadlena se taky neučí latinsky a řidič traktoru se neučí baletní kroky. Zato se učí šít a řídit traktor.
Ve skutečnosti tedy máme jen dvě možnosti. Buďto se smíříme s tím, že součástí společnosti budou i komunity, které budou žít z našich přebytků, zejména tedy sociálních dávek a že členové těchto komunit – tedy i jejich děti – budou žít jinak než my, protože k úspěšnému získávání životních zdrojů potřebují jiné znalosti a dovednosti, než my učíme naše potomky, nebo životní prostředí, které obývají, tedy zdroje (v praxi bez práce dostupné peníze, zejména sociální pomoc) silně zredukujeme, aby se takový životní styl nemohl šířit a lidé, kteří jej nyní využívají, museli přejít na jiný, pokud možno ten náš. Ta první metoda má totiž jednu zásadní nevýhodu – pokud se život na úkor společnosti příliš rozšíří, přestane být společnost schopna všechny uživit a může to celou společnost zničit. Proto je žádoucí, a troufám si říci, že nutné, použít metodu číslo dvě.
Jenomže, najde se někdo natolik smělý, aby riskoval střet nejen s komunitami, které jsou sociálním systémem nyní živeny, ale i se všemi aktivisty, médii a neziskovými organizacemi, kterým současný stav vyhovuje a nechtějí vidět jeho příčiny a důsledky?