Pro zrušení ČT – televize veřejné služby (dále TVS) - nejsem. Ovšem jsem pro její zásadní programové („veřejnoprávnější“) i organizační (účelnější a ekonomičtější) přeorientování.

Z vyspělých zemí před časem TVS zrušil Nový Zéland a velmi brzy ji zase obnovil. Jinak všude TVS jsou. Proč zrovna my bychom se zde měli stát světovými lídry?

Též se často argumentuje, že TVS vůbec není v USA. Ale není to pravda. Jsou tam televize nejen jednoho „soukromého“ subjektu, ale i „veřejnoprávní“, financované „obcemi“, oblastmi (i většími než Česko – takže vlastně „celoplošné“), pospolitostmi a hlavně širokou obcí mecenášů. Stejně jako pro nás neuvěřitelně třeba i ty nejvěhlasnější umělecké instituce nebo nemocnice... S tamější mecenášskou tradicí u nás vůbec nelze počítat, a tak tento americký příklad, byť by byl i dobrý, v Česku nemůže být vzorem.

Pamatuji, jak před léty se svými americkými sponzorskými dobrými zkušenostmi šéfa tamějšího „veřejnoprávního“ symfonického orchestru do České filharmonie nastoupil šéfdirigent Zdeněk Mácal. Z takových jeho dobrých „amerických“ mecenášských představ se mu zde nepodařilo realizovat snad vůbec nic.

Mimochodem, teď mne napadá – kdo by chtěl ČT rušit, tak rozhodně ne jen nějak polovičatě. Ale když už, tak pořádně! A určitě třeba obdobně i Národní divadlo, Národní galerii, Českou filharmonii, Národní muzeum... Vždyť jak máme soukromé komerční televize, což podle názorů těch proti ČT prý i stačí, tak máme i soukromá divadla, galerie i symfonické orchestry – tak snad by to též mohlo i stačit a ušetřilo by se na veřejných zdrojích.

A že by šlo takto o ohrožení vážených kulturních institucí? Ale vždyť ČT by též měla být váženou kulturní institucí. Že je jen málo – to je jeden z úkolů oné potřebné změny, o které jsem se výše zmínil.

Proti ČT se kdysi vyslovila nová členka rady ČT Hana Lipovská – ona ale, myslím, spíše ve smyslu „národohospodářské“ účelnosti. A též se svým názorem o nesmyslu ČT nijak netají další radní – tentokrát z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání – Ladislav Jakl.

Ale já oběma fandím. Oba jsou kompetentní a přispívají k demokratickému názorovému tříbení a nesmyslné útoky proti nim jsou nejen nedemokratické, ale i účelové a navíc i k smíchu tj. ti nejapně útočící jsou k smíchu a prezentují se zcela nedemokraticky, což v demokratické společnosti, jakou chceme být, je jistě na pováženou.

Vše se v podstatě točí kolem otázky – co má vlastně ČT vysílat, aby to bylo efektivně „veřejnoprávní“. A řešení této otázky já chápu jako hlavní úkol televizní rady jako kultivovaného a moudrého zástupce kultivovaného a moudrého televizního diváka. Nikoliv tedy každého diváka i od každého hospodského stolu, byť i ten platí koncesionářské poplatky, stejně jako svými daněmi solidárně platí i ono ND, NG, ČF.... Že se tímto směrem podle mne rada tuží málo, je ovšem jiná.

Odpovědí na onu klíčovou otázku „veřejnoprávnosti“ – co vlastně „veřejnoprávně“ vysílat - se již léty nakupila řada. Ale žádná bohužel doposud nepřesvědčila:

1/ Co má ČT vysílat, řeší vlastně už i Zákon č. 483/91 Sb. o České televizi. Jenže tam ta odpověď je tak všeobsáhlá, že zaštítí v podstatě cokoliv, a tak pro praxi to je málo použitelné.

2/ Protože Českou televizi si platí koncesionáři, což znamená, že skoro všichni, tak by ČT též měla prý vysílat pro všechny a všechno – včetně reklamy, protože i ta je regulérní novodobou televizní programovou formou (mimochodem s tím se hodně ztotožňoval i GŘ Ivo Mathé). Nu, není snad nutno se úporně přesvědčovat, že všechno pro všechny již z praktického hlediska vysílat nelze.

3/ Dávná programová ředitelka Kateřina Fričová zase volala po definici „veřejné služby“ s tím, že pokud taková definice neexistuje, tak nějaké „veřejnoprávní“ ideje vysílání jsou nesmyslem.

Tak jsem tehdy žádal definici pro každého tak jasného pojmu, jako je třeba slovo „židle“ – co ještě židlí je a co již nikoliv. Prostě kdy (jakým zásahem) se židle stává „nežidlí“. Kdo si to zkusí definovat, zjistí, jak obtížný je takový úkol. Natož v případě definice „veřejnoprávností“.

A i kdyby se nakonec taková definice podařila, byla by tak všeobsáhle komplikovaná, že v praxi opět k ničemu.

4/ Je zde i pragmatický názor Vladimíra Želeného – ČT má vysílat, co nevysílají televize komerční. Pochopitelně je v tom cítit i účelovost tehdejšího GŘ naší hlavní komerční televize. Ovšem zcela mimo tento pohled jistě není. Proč by si koncesionář měl u ČT platit něco, co mu komerční televize nabízejí často i kvalitněji a jen za strpení reklamy. A i tomu se lze již vyhnout.

5/ Nu a samozřejmě názor má i současný GŘ Petr Dvořák. Nedávno se jím pochopitelně již velmi neoriginálně opět prezentoval – je to programové heslo BBC z r. 1922, takže skoro sto let staré – informovat, vzdělávat, bavit.

Jistě heslu nelze upřít značnou a lapidární moudrost. Ovšem po 100 letech ve zcela jiných mediálních podmínkách než tehdy jde již o ideu zcela formální a v praxi též nepoužitelnou – především s oním „bavit“.

A tak bych zakončil, že zásadní řešení otázky co „veřejnoprávně“ vysílat, aby úvahy o rušení ČT se staly nesmyslem, očekávám od obměněného složení rady a se snad i schopnějším předsedou (ještě nebyl zvolen – asi jsou v tom nějaké hrátky). A jsem přesvědčen, že to řešení (ta nedefinovatelná „definice“) je možná jen přes praktické programování.

Já mohu možná jen trochu inspirovat - především:

1/ ČT jako pluralitní zpravodajec. Tj. nikoliv pouze převážně pro-unijní, pro-migrační, pro-multikulturní, proti-zemanovský, proti-babišovský, pro-kalouskovský, proti-ruský, pro-ukrajinský, proti-čínský, proti-trumpovský, pro-palestinský atp.

2/ ČT jako výrazná kulturní a osvětová instituce.

3/ ČT jako audiovizuální paměť národa. Tj. nevyrábí pořady, o kterých se již při zadávání do výroby ví, že nemají šanci reprízovatelnosti minimálně třeba po deseti letech (pochopitelně kromě nějakých aktualit).

Autor je televizní režisér