Janek je asi jeden z mých nejpraštěnějších kamarádů. A jak to už tak bývá, vrána k vráně sedá, tak měl kolem sebe vždycky stejně střelené lidi. Jó a také byl vybaven sestrou, vlastně ještě je, se kterou jsem kamarádil. Sestra byla nesmírně hubená a silně vyvinutá. Pánové, ta holka měla nejhezčí prsa, jaká jsem kdy viděl! Takže se samozřejmě stala terčem našich tužeb a já měl tu výhodu, že jsem tehdy hodně fotil a měl jsem dojem, že budu umělcem. V té době jsem viděl asi stokrát film Zvětšenina s Davidem Hemmingsem v hlavní roli. Ve filmu představoval módního fotografa, který se náhodou stane svědkem vraždy. Ve filmu fotil Nikonem F, já měl tehdy Zenita, měl Rolls Royce Corniche a já chodil pěšky. Jediné, co jsme měli stejné, byly dlouhé vlasy. Hrozně jsem si přál mu být podobný. Osobně jsem s ním setkal až po létech, na letišti, když přiletěl na Karlovarský festival. Byl to úplně jiný člověk než ve Zvětšenině, byl tlustý, starý a nemocný (zemřel několik dní po odletu z Prahy), řekl jsem si, že jsme si konečně podobní! Ale zpět ke Kateřině. Ochotně mi pózovala nahatá, když jsem se domníval, že k focení aktů stačí hezká holka a ostatní přijde samo. Fotky stály samozřejmě za prd, ale hezká holka to byla, to jo.

Janek, jak jsem řekl měl praštěné kamarády. Jedním z nejvíc střelených byl David, vyslovováno anglicky: Dejvis. Davis byl vzděláním tuším zemědělský inženýr. Používal velmi zvláštní slovník.

Jednou jsme měli mejdan u nás na zahradě. Někdo zvonil a má maminka šla otevřít „Dobrej odpoledning, já jsem ňákej Davis a jakpak říkají tobě děvenko?“ Má vyděšená matka, která sice už zažila ledacos, ale toto byl trochu silný tabák, po padesátce málo kdo osloví ženu: „děvenko“. „Já jsem Blažena,“ řekla a podala tomuto zvláštnímu člověku ruku. „Je doma Honza, Blaženko, šoupu si sem kopyta z velký dálky!“ „Pojďte dál, je doma.“

Davis přišel do pergoly, kde jsme seděli. První, co zahlédl, byl tatranský čuvač Anka, kterého přivedla kamarádka Káča. Byl uvázaný, aby neprovedl něco nepředvídaného. „Nazdar chlupáči, já jsem nějakej Davis, jak se daří?“ Pak zaregistroval i nás. Posadil se a začal vyprávět: „Honzo, prej tady bydlí agent Minařík (bylo to v době slavného návratu agenta Minaříka)?“ „Ne, tady bydlí Remek, to je kosmonaut.“ „Ale prd, to je agent Minařík, já ho poznám, já jsem se ho zeptal, že si sem šoupu kopyta k Čechům, jestli neví, kde je jejich home. A on hned věděl, to je agent Minařík!“ Chudák Remek, to byl velmi slušný soused, toto si nezasloužil.

Najednou přiběhla nahoru na zahradu má sestra, celá běsná: „Kterej debil tady má toho čokla? Koukejte sehnat maso, který ten hajzl sežral, já to měla na sobotu a neděli. Brácha, udělej něco s tvýma ožralýma kamarádama a sežeňte mě kilo svíčkové!“ Teprve teď jsme si všimli, že Anka nesedí na svém místě a že se pronikavě oblizuje. „Kdo Anku odvázal?“ „Já jsem jenom cvičně vypustil chlupáče na Minaříka!“ „ Ty vole, tady žádnej Minařík nebydlí a Anka sežrala ségře maso na sobotu a neděli a já z toho mám průšvih, kde ho teď mám sehnat?“ Bylo to v době totáče, kdy žádné obchody neměly v sobotu a neděli otevřeno. Davis se to snažil ještě vylepšit: „Mary, vo co go, bezmasá dieta je zdravá, to ví každej u nás ve Státech! Dieta americkejch filmovejch hvězd, já bych v mase problém neviděl.“ Davis se uvelebil v křesle a má sestra byla na prášky.

„Hele, ty kreténe a co budeme jíst? Nevíš?“ Janek to chtěl vylepšit, a tak vyndal z tašky dvě plechovky „hovězí ve vlastní šťávě“, co měl z mensy, jako náplast. To už ale bylo na mou sestru moc a rozbrečela se. Šel jsem za mámou, jestli nemá něco v mrazáku a vysvětlil jsem jí, co se stalo. Máma sáhla do „muzea“, jak se u nás říkalo mrazáku a vyndala kuře, které tam měla pro „strýčka Příhodu“. „Hele ten Davis je nějakej divnej, že jo?“ „No, je trochu praštěnej.“ „No, já myslím, že je hodně praštěnej, co je on zač?“ „Je zemědělský inženýr.“ „No tě bůh, ten jistě spasí naše socialistické zemědělství!“

Anka byl úžasný pes. Když člověk viděl u Anděla, jak letí bílá koule a za ní téměř vodorovně někdo vlaje, byla to Anka a na konci vodítka byla maminka mých kamarádů. Na rohu u synagogy byl na sloupu veřejného osvětlení hák, který tam zbyl po kamsi v propadlišti dějin zmizelém odpadkovém koši. Ta nebohá paní měla nacvičený hod vodítkem na ten hák, takže když zahlédla někoho, s kým potřebovala mluvit, zařvala „moment“ a hodila vodítko na hák. Lampa se zatřásla, pes se přiškrtil, ale zastavil se. Paní Z. doutnaly podrážky, ale stála na zemi! Když vyřídila potřebné, odhákla psa, který si mezitím odpočinul a nabral sil, a vyrazili spolu opět ve zběsilém letu.

V Praze mého mládi existovaly svérázné figury. U pomníku na Jungmanově náměstí stála „gumičková bába“. Stará ženská, která stála opřená o berle a nabízela gumy do trenýrek a do podprsenek. Stála tam celé dny. Přežila i komunisty, kdy veškeré soukromé podnikání bylo tvrdě trestáno. Nikoho neotravovala, jenom tam tak stála a nabízela prádlové gumy. Byla oblečená celá v černém a stála tam v zimě v létě. Občas přešla na druhou stranu, kdy u paláce Adrie stál buřtostánek, tam jí dal prodavač jednoho „rakoviňáka“, jak se říkalo pečeným vuřtům, a ona se potom vrátila na své stanoviště.

Další populární postavou byl prodavač Večerní Prahy v podchodu uprostřed Václaváku. Jeho hlášky chodily poslouchat davy. Byl poměrně mladý, byl v invalidním důchodu, údajně na hlavu, ale tradovalo se o něm, že to je jenom finta na policajty, že se zúčastnil Vaasova běhu a velmi dobře se umístil. Pamatuji si pohříchu, jenom několik jeho hlášek: „Proč jedí Sovětské děti odznaky? Večerní Praha!“, „O chlapci, který snědl své skleněné koule! Večerní Praha!“ „Mysleli si, že je kurva a ona to byla předsedkyně Svazu žen! Večerní Praha!“ Dnes to zní jako pohádka. Dnes je Václavák pod dohledem ruské a syrské mafie a ze středu Prahy se stal Disneyland pro turisty, pražské figurky nahradili lákači do bordelů a drogoví dealeři.

Na Plzeňské ve dvoře domu bylo kino Lido. Chodilo se tam zpustlou zahradou po schodech. Vstupné jedna koruna. Chodila tam také paní velmi malého vzrůstu, liliputka. Měla cosi s kyčlemi, takže se při chůzi kolébala ze strany na stranu. My jsme jí říkali Kejvačka. Ta si do kina nosila svou stoličku. Když zdražili vstupné na pětikorunu, Kejvačka to měla stále za kábli, protože měla svou stoličku. V kině byla násypná kamna a uprostřed filmu, když to bylo nejnapínavější, přišla paní v modrém plášti s putnou uhlí, zaroštovala a se strašným kraválem nasypala uhlí do kamen. My byli nepříčetní, protože mezitím mohli klidně na plátně někoho zabít a my to neslyšeli! Kejvačka, která ten film viděla už poněkolikáté, nám potom o pauze, když měnili kotouče, dovyprávěla děj.

Na stanici tramvaje Pod Klamovkou u trafiky stával Bohoušek. Člověk mdlého rozumu, který byl ale ohromného vzrůstu. Jako žáci základní školy jsme měli potěšení, že když jsme na něj zavolali přes ulici: „Bohoušku, jaký ženský máš nejraději?“ Zařval na celou Plzeňskou: „Kozatý, kozatý!“ Tak s tímhle člověkem jsem byl u odvodu . Procedura se odhrávala v závodním klubu Motorletu, což byla bývalá hospoda s divadelním sálem u Zvonu. Procedura to byla víc než potupná. Naše socialistická armáda musela člověka podusit hned na začátku. Tak jsme museli absolvovat kolečko pseudoprohlídek oděni pouze do červených trenýrek, které byly předpisem, takže když tam někdo přišel ve slipech, byl předem jasný. Já jsem měl toto kolečko absolvovat s Bohouškem. Bohoušek se ovšem na odvod připravil, protože štěstí přeje připraveným: K odvodu se dostavil se samopalem vyřezaným z prkna přes rameno a trenýrky mu držel pionýrský pásek za kterým měl zastrčenou pistoli na gumičky, která sestávala z velké krabičky na zápalky a dvou kolíčků na prádlo. Takto „vyzbrojen“ předstoupil před majora, který vynášel konečný verdikt: schopen (či neschopen) vojenské služby. A před tohoto majora, zvyklého na ledacos, předstoupil tlustý člověk, který měl trenýrky přidržované na svém rozměrném břichu pionýrským páskem a s nepřítomným pohledem se zeptal: „Pane generále, budeme zbraně fasovat, nebo si máme vzít vlastní?“

Major začal zoufale hledat něco v papírech a při tom se mu třásla ramena, jak se snažil potlačit hlasitý smích. Pak se slzami v očích vyřkl rozsudek: „Neschopen vojenské služby!“ Na ta slova tam vtrhla jeho matka a začala vyvádět: „Pane generále, vemte ho na vojnu, podívejte se, dyk by mohl skály lámat, debil, takový tam potřebujete, dyk já se z něj doma zblázním! U nás ve špitále (dělala uklízečku v Motolské nemocnici) leželo už lampasáků a nebyli o nic chytřejší než Bohouš, jen ho vodveďte! Třeba se mu na vojně vrátí rozum!“ „Paní, nezlobte se, ale to je rozhodnutí celé komise, my ho na vojnu vzít nemůžeme, odejděte, prosím!“ „To teda vodejdu a pudu až na ministerstvo! Až tam pudu!“ Za mnou se potichu ozvalo: „Jó, tam děte paní, tam se jeden blbec navíc ztratí.“ To promluvil akademický sochař Sláma, můj soused z podlipek, který byl u odvodu už poněkolikáté…