Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 58
Tak, jako domy dostaly nové kabáty, tak se i změnily zahrady kolem nich. Z valné většiny zmizel typ „Boubín“, kterým byla i naše zahrada. Co se ale změnilo ke škodě zahrad, je, že většina nových majitelů vykácela staré stromy. Je pravda, že někteří noví majitelé rovnou strhli i domy (většinou bez demoličních výměrů) a na jejich místo si nechávají stavět obří fantasmagorie, aby ukázali, že „na to mají“.
Těch stromů je mi líto. Staré stromy podle mě dělají atmosféru zahrady. Nejsem architekt, jsem strojař, ale mám ten dojem. Naše zahrada již dávno není Boubínem a ségra se na ní strašně nadřela, ale stromy zůstaly, tedy ty zdravé. Sestra pozvala zahradnický servis a ten staré dřeviny odborně prohlédl. Většinou byly zasazené kolem roku 1926, některé se musely vykácet, některé jenom prořezali a zalili díry v kmenech, ale většina z nich zůstala. Doba, kdy jsem na ně lezl, je beznadějně pryč. Ani jako mladý jsem nikdy nebyl obzvlášť tělesně zdatný, natož teď, když jsem tlustý geront.
Ale když se tak dívám na břízu před domem, vzpomínám, že byly původně dvě, symetricky zasazené nad starým betonovým bazénem. Byly to původně štíhlé, vysoké stromy, vyšší než dům. Táta je pravidelně řezal, ale bříza za pár let dorostla do původní výšky.
Jednou jsem našel kdesi u popelnic zlaté lano asi metr dlouhé, které mělo na každém konci střapec a v tom byla závaží. Netušil jsem, na co to bylo, doma jsme nic takového neměli. Táta mě vysvětlil, že se tím svazují závěsy, když jsou roztažené. Můj bratranec to považoval za holou pitomost: „Ty vole, to je bolaso, tím chytají v Jižní Americe dobytek. To takhle roztočíš a hodíš a krávě se to obtočí kolem nohou a padne. No jo, je to zlatý, to bude nějakého bohatého gauče, to je jasný!“ „Počkej, to jako gauč chytá dobytek? U nás doma se na tom leží.“ „Si blbej? To je gauč a ten, co jezdí na koni je gaucho a čte se to gauč.“
Jak řekl, tak to i předvedl. Roztočil naše zlaté bolaso a hodil. Netrefil krávu, široko daleko žádná nebyla, ale protože to házel z balkonu, omotalo se to o větev v koruně břízy. „A jak to sundáme?“ „No to asi nepude, ale ono to časem spadne.“ Dříve opadalo listí z břízy, ale bolaso tam drželo jak helvétská víra. Když táta viděl, jak se v koruně stromu, zhruba patnáct metrů nad zemí, houpou dvě poměrně těžká závaží, zavolal si mě, ukázal prstem z okna na strom a povídá: „Modli se, aby to nespadlo, až někdo půjde kolem. Jestli to někoho lízne po lebedě, tak je po něm. Jak tě taková pitomost proboha napadla?“ „Todor mně jenom ukazoval, jak se v Jižní Americe chytají krávy a přistálo to na stromě.“ „Tak krávy, jo? A vy jste volové!“ A tím to bylo vyřízeno.
Uplynulo mnoho let, táta se odebral tam, odkud není návratu, ale třapce se stále houpaly na stromě. Šly k zemi, teprve když prudký vítr břízu zlomil a strom musel pryč, protože byl uvnitř shnilý. Nebyl jsem tehdy u toho, ale můj švagr, který spolu se zahradníky strom porcoval, nic nevěděl o třapcích, a tak je vyhodili. Na stromě vydržely asi dvacet let.
Když jsem toto četl mému švagrovi, děl: „Z vrozené skromnosti jsi zapomněl, jak jsi nám předváděl, jak se kácí strom, co?“ „Jak, jak se kácí strom? Jo, myslíš, jak jsem exceloval s tím krumpáčem?“ „Přesně to jsem měl na mysli, přesně to!“
Protože nejsem srab, tak tady to máte: Z břízy zůstal jenom zbytek kmenu a pár větví. Kořeny prorstly do domovní kanalizace, a tak jsme museli břízu vykopat. Už kolem ní byla jáma skoro do Austrálie, ale strom se, potvora, držel. No, a přišel jsem já. Ač nemám žádných zkušeností se zahradnickými pracemi a vždy jsem se jim pečlivě vyhýbal, tak jsem povídal: „Máš Toníku nějakou trubku a lano?“ „Na co?“ „Já ti ten strom vytáhnu jako prd!“ „Ty, jo? Tak na to si počkám.“ U nás doma je totiž švagr považován za toho šikovného kutila a já za toho naprosto levého, který se nemá samostatně pouštět do větších akcí.
Synovci přinesli silné lano a krumpáč, že trubku patřičné délky nenašli. Zapomněl jsem připomenout, že následujícím způsobem jsem na chatě vytáhnul několik přestárlých a uschlých jabloní. Bříza nebo jabloň, vždyť je to jedno, strom jako strom. Omotal jsem lano kolem břízy a mohutné hrušky a začal jsem násadou krumpáče šponovat lano. Otáčel jsem pomalu násadou a lano se šponovalo a šponovalo. Začaly praskat kořeny. Tonda mě pozoroval se zaujetím: že bych já zvládnul to, co on ne? To je blbost! Bříza se začala naklánět, na spletená lana se mohlo hrát jak na housle, jak byla napnutá. A jak jsem přehmátnul, tah v lanech už byl tak obrovský, že jsem násadu neudržel a krumpáč prokmitnul a já jenom stačil uhnout hlavou. Kdybych neuhnul, tak dneska bych tyto řádky nepsal. Násada mě vzala jenom přes kloub na palci levé ruky. Dodnes tam mám bouli, jak mi to špatně srostlo. Bolest to byla strašná. Inu, nikdy se nepouštět do samostatných akci…
Za domem máme červený buk. Již jsem o něm psal, jak jsme tam měli udělaný kokpit letadla. Jednou jsem vlezl až do koruny a tam jsem se chytil za kabátek. Bylo mi v té době asi tak pět, možná šest. Nemohl jsem za žádnou cenu slézt. Větev jsem měl prostrčenou skrz kabát a visel jsem na stromě jako andělíček. Jako brejlatý andělíček s křivě zastřiženou ofinou. Nožičky, ba i ručičky jsem měl ve vzduchu. Volal jsem na babičku: „Babi, já tady visím, vezmi pilu a pojď mě uříznout, prosím!“ Nezapomněl jsem poprosit, neboť jsem byl slušně vychovaný.
Babička, které v té době bylo asi jako je mě dnes, přiběhla pod strom a když viděla vnoučka, kterak se vznáší v desetimetrové výšce a ničeho nedrží, měla z počátku dojem, že levituji: „Panebože, dítě nešťastný, co tam děláš? Ty se vznášíš?“ „Ne babi, já tady visím za větev a nemůžu dolů, vezmi pilu a uřízni tu zasr… větev, prosím.“ Ač mladý věkem, měl jsem velmi vybraný slovník a pro patřičná slova jsem nemusel daleko. Naštěstí babička nebyla nábožensky založená a tak neklekla a nezačala se modlit a vykřikovat „zázrak, zázrak!“ a hlavně zahlédla tu větev, na které jsem se houpal.
„Počkej Honzíku, nehoupej se, ať nespadneš, já dám jídlo z plotny a dojdu pro někoho, aby tě sundal, hlavně se nehejbej.“ A došla o ulici výš pro pana Russa, pokrývače. Naštěstí byl doma a naštěstí byl ještě celkem střízlivý, tak pro mě na ten strom vylezl a sundal mě. Sice mě familierně oslovoval „ty debile“, ale dostal mě na zem, to bylo hlavní. Uhnul jsem babiččině facce a zmizel na půdě. Pan Russ, když viděl, že mu babička nalila rum za odměnu do štamprlátka z broušené karafy, přehlédl miniaturní štamprlátko a vylil do sebe obsah karafy: „Nezlobte se, paní doktorová, ale já měl o toho vašeho Honzíka takovej strach, že mě z toho nějak vyprahlo!“ A na závěr do sebe ještě otočil toho štamprlíka.
Večer se to řešilo u večeře.Když maminka slyšela, co se stalo, okamžitě domyslela, co se mohlo stát, jak už to mají milující maminky v popisu práce, a udělalo se jí špatně. „Blážo, ale představ si, že když jsem někoho sháněla, aby ho sundal, von ten kluk ani nebrečel, von si zpíval, ten roste pro šibenici!“ Dědovi, který mě miloval ze všech nejvíc a byla s ním největší sranda, zazářila očka: „Já to před sebou vidím! Zlatovlasé dítě boží se vznáší deset metrů nad zemí a pěje nábožné písně, mělas před ním pokleknout a pomodlit se, Vlastičko, ten chlapec předznamenal novou dobu!“ Psal se rok 1955 a ta doba byla pohříchu temná, ale u nás doma byla vždycky legrace.
Táta mně až do soboty zakázal na ten strom lézt. Proč až do soboty? Protože v sobotu, když přišel z práce, tak vzal pilu, vylezl na buk a větve, za které bych se mohl chytit, uřezal. Pak jsem zase na strom mohl. Když jsem to před chvílí ségře četl, komentovala to slovy: „Brácha, já se na to dobře pamatuju, tys tam byl jak andělíček nad Betlémem. A jedno si nepamatuješ. Když babička zavolala Beránkovou, tak ta, ač komunistka, když tě viděla, jak se vznášíš, řekla jenom “Ježíši Kriste!“ a fláklo to s ní o zem a babička pak musela ještě ošetřovat ji.“
Takže nejenom „památné stromy“, o kterých byl seriál v televizi, mají svou historii, ale i stromy na naší zahradě by mohly vyprávět!
