Je konec února a to je čas, kdy odjíždím do Aspenu. Letos meteo předpověď i od velmi věrohodných odborníků říkala, že žádný sníh nebude. Když se člověk dostane za Novou Paku, vidí většinou bílé kopce, ale letos? Jen špičky byly bílé, po sněhu ani památky. Přijeli jsme do Rokytnice a sněhu bylo věru pomálu. Vyšplhali jsme se až do Františkova. Vleky jezdily, kamarádi se již tužili. Protože jsem měl od podzimu problémy s koleny, nechal jsem letos poprvé lyže doma, Zuzana má novou kyčel, tak taky nechtěla riskovat. Mylně jsem se domníval, že auto bude bez lyžařského náčiní prázdně. Netuším, co jsme do Aspenu vezli, ale poměrně velké auto bylo plné.

Pan hoteliér s paní hoteliérovou nás přivítali jako vždy šampaňským, pardon perlivým vínem. „Na zítřek je v předpovědi déšť a bude po sněhu!“ „Co budeme dělat, Honoušku, když nebude sníh?“ „Když nemáme s sebou prkna, která znamenají sjezdové lyžování, je to celkem jedno, ne?“

Neděle nás uvítala nejen kocovinou, ale i předpověděným deštěm. Po snídani jsme se odebrali do bývalé kuřárny, kde se schází výkvět naší stolní společnosti. Že se teď smí kouřit jen venku, neubírá této místnosti na intimitě. Vítr a déšť bičovaly okna, která se prohýbala, a topení marně bojovalo s nedoléháním oken, která pamatují první spartakiádu. Ale my, zocelení touto místností, jsme se teple oblékli a otevřeli utopence, které jsem přivezl. Byla to poměrně malá sklenička, která brzy vzala za své. Dostali jsme šílený nápad, že nálev nevylijeme, ale naopak do sklenice nalijeme nálev z nakládaných cibulek, později z Janiných okurek. A tak jsme slévali láky, až vznikla „lákovice“ a tu jsme nabízeli jen vybraným jedincům, kteří mají chuťové pohárky velmi vytříbené. Tady musím popravdě říct, že se našel i jedinec, který si do lákovice dal zelenou. To byl strašný blivajz, úplně to zkazilo jemně smíchanou lákovici.

Kopulace světových státníků

Pan hoteliér oslavil šedesátiny, paní hoteliérová je bude mít dubnu, a tak jsme jim připravili oslavu. Protože slezl sníh a ustal déšť, udělali jsme si ve venkovním grilu ohníček a opékali jsme vuřty. K tomu jsme recitovali různé básně, z nichž většina se nedá v tomto periodiku publikovat. Ale jeden kousek za všechny: Paní učitelka chce, aby děti řekly nějaké přísloví, a děti recitovaly, paní učitelka je chválila, až došlo na Deža a ten řekl: „Únor bílý, sílí pole!“ „Ale Dežinko, to se přeci nerýmuje, zkus to znovu!“ „Únor bílý, sílí pole, piču vole!“ Bylo to nádherné recitační odpoledne, večer jsme předali oslavencům dary. Byl to krásný večer.

Jako každý náš pobyt v Aspenu, byla i letos tombola s mnoha hodnotnými cenami. První cena byl obraz s loveckým motivem. Poněkud zaskočil „šťastného“ výherce, neboť jeho nepřítomná žena, když jí po telefonu poslal obrázek uměleckého díla, řekla, ať se neopovažuje tuto krásu přivézt domů. Nechápu proč.

Lákovici jsme nakonec vylepšili nakrájenými špekáčky. Vznikla z toho náramná dobrota. Vyskytli se tací puristé, kteří se domnívali, že jsme čuňata. Ale kvalitní špekáčky jsou v lákovici lepší, než zelená nebo rum. To tam přeci vůbec nepatří, to ví i každé malé dítě!

Ve středu je vždy Silvestr. To jsou rachejtle a pečená křídla, která jsme s panem hotelérem připravovali s pečlivostí nám vlastní. Když děláme lák na nakládání křídel, dáme si napřed whisky „na zdar díla“ a pak mícháme ingredience s váhovým poměrem „přiměřeně“, což je osvědčená jednotka. Letos se křídla, myslím, velmi povedla, podle toho, že se našli jedinci, kteří vytírali v pekáči výpek chlebem a riskovali žlučníkovou koliku.

Sněhová vločka, vedoucí baru

Podle meteorkářů pouhý poprašek

Večer na Silvestra začalo silně sněžit. Bylo to naschvál nepřejícím meteorkářům. Druhý den jsme ve vánici postávali v baru U sněhové vločky a děti bobovaly, nebo jedly utopence. Honzík na otázku, jestli chce buřtíka, řekl: „Ano!“ A jedl ho i s cibulí. Na otázku, jestli mu to nevadí, řekl: „Mňam!“ Inu, zocelený nový člověk!

Týden utekl jako voda. Nakonec napadlo třicet centimetrů sněhu. Lyžníci byli spokojeni. Já jsem hlídal děti a byl jsem šťastný. Děkujeme Tadrům, našim ošetřovatelům z resortu Jednota za krásný týden!

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.