Neviditelný pes

Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 548

25.2.2020

Někdy má člověk „den blbec“. Přiházívá se to i tak dokonalému člověku, jakým jsem já. U mne to vzniká mou roztržitostí. Ve chvíli mého konání už myslím na něco jiného, nebo spíš nemyslím na nic. A tak dochází občas k neuvěřitelným věcem.

Minulý týden jsem se překonal. Dokonce si myslím, že jsem překonal většinu z vás, přátelé. V leteckém opravárenství má spousta věcí svou životnost. Oleje, vazelíny, hydraulická kapalina, ale i pneumatiky, tlakové hadice a další věci. Na všem takovém je nálepka, do kdy se to smí použít, a ve skladovém hospodářství se to sleduje. Taková věc jako „high speed tape“, což je velice pevná hliníková lepící páska, se dá použít doma, kde vůbec nevadí, že je prošlá. Motorový olej se dá použít na mazání řetězu pily. To je jedno, co s tím uděláte, ale nesmí to být ve skladu. Na ropné produkty jsou speciální nádoby na odpad, který potom likviduje specializovaná firma. S ní musí mít společnost smlouvu, aby nějaký trouba nezahodil padesát litrů oleje Mobil Jet2 do přírody. Myslím si, že to je správné. Takové společnosti, jako je ČSA Technichs, vyprodukují poměrně značné množství ropných odpadů. Horší to je s malou společností, jakou je třeba můj současný chlebodárce FLM. Tomu nezbývá než se přifařit k většímu podniku a zaplatit nějaký malý paušál za to, že smím jednou za dva roky něco vyhodit.

Dostal jsem příkaz, že mám vyhodit dvě tuby vazelíny na mazání podvozků a klapek. Nastalo nerudovské „kam s tím?“. Zašel jsem vedle ke kolegům od Lufthansy. „To musíš do hangáru, jak je vstup na plochu, a tam je na to kontejner!“ V Praze by takovou vazelínu uvítal každý kutil, ale tady nikoho neznám. Tak jsem vzal inkriminované tuby (cca 1 kg) a jel jsem do hangáru. Nechal jsem stát auto před hangárem a hledal jsem ten kontejner. Nenašel jsem ho. Když jsem vyšel ven, stál tam můj kamarád, velitel letištních policajtů a s někým se tam bavil. „Hledáš něco?“ „Jo, potřebuji vyhodit tyto dvě tuby vazelíny a nevím, kde je tady kontejner na ropný odpad.“ „Ukaž? To by se hodilo domů, to je nenačaté, proč to vyhazuješ?“ „Protože to je prošlé, podívej: leden 2020. Nic tomu není a jestli to chceš, je to tvoje!“ „A můžu si vzít tu druhou?“ „Jasně, užijte si to pánové a někdy zajdeme na kafe, ne?“ „Jasně!“

Ze samé radosti, jak jsem dobře pořídil, jsem si sedl do auta a jel jsem k nám do prďárny. Když jsem zajížděl na parkoviště před prďárnou, koukám, že to auto má zpátečku nějak jinak. U našeho Dobla je kroužek, který se musí zvednout a zpátečka je doleva nahoru. Něco bylo jinak! „Kurva! To není mé auto!“ Všiml jsem si panelu před spolujezdcem s vysílačkou a ovládáním majáku. Kriste pane, já vzal auto policajtům! Takového debila tady ještě neměli! Vyjel jsem z parkoviště a jel jsem zpátky do hangáru. Tam pořád stáli policajti a nevěřícně kroutili hlavou. Zastavil jsem u nich a omlouval jsem se. Náčelník, který mě před třemi měsíci nechal vyvést pod bodáky z pasovky, protože nás zatkl pasovák, že nemáme potřebné písmeno na průkazce, abychom mohli chodit tam, co cestující. Za ten šok s flintama nám musel koupit kafe s croissantem. Teď jsem mu způsobil šok já, ukradl jsem před jeho očima policejní auto a lážo plážo (na letišti je maximální rychlost 20 km/h) jsem klidně odjel.

„Kriste pane, ty seš vůl! Aby někdo ukradl policajtům před jejich očima policejní auto, to ses fakt zapsal do análů letiště Beauvais!“ „Já se fakt strašně omlouvám. Víte, jaký to byl šok, když jsem chtěl zaparkovat a zjistil jsem, že nemám naše auto?“ „Škoda, že jsme u toho nebyli, to musel být velká sranda. Říkali jsme si, že ti zavoláme vysílačkou, ale to by mohl slyšet někdo nepovolaný, a tak jsme jenom čekali, jak dlouho ti to bude trvat, než na to přijdeš. Ale to víš, my policajti dáváme pokuty a za krádež policejního auta... to jsou dvě kafe a dva croissanty.“ „Já z těch pokut nevyjdu! Jen odvezu auto a sejdeme se v kavárně!“ Odjel jsem k nám. Zaparkoval jsem naše auto a šel do kavárny. Tam už seděli policajti s kolegy od Lufthansy a náramně dobře se bavili tím, jaký jsem blb.

Jean z Bruselu mi řekl, že jsem srab, že jsem měl pustit majáky a sirénu, aby bylo vidět, jaký jsem chlap. „Jen o tom hodně žvaňte, vy blbci!“ Naštěstí tomu nikdo z okolo sedících nerozuměl. A tady je to jedno. Faktem, že měli na peugeotu novou kapotu bez polepu a bílá kapota jako bílá kapota. Já mám oranžové majáky a držák na štafle mi bliká červeně, oni mají modré a červené majáky - to se člověk klidně splete, ne?

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.

Letadla, můj osud 3


zpět na článek