Měsíčník Automobil odebírám od šedesátých let. I za komunistů byl na velmi dobré úrovni. Samozřejmě, že ta nejlepší auta se vyráběla v zemi sovětů, ale jinak se redakce i tehdy snažila informovat pokud možno objektivně. Kupoval jsem si časopis o autech a při tom jsem motorismus nijak nevzýval. V posledním čísle Honza Tuček popisuje automobil z třicátých let ze Zbrojovky Brno. Toto auto provázelo mé dětství a dospívání.

Můj táta se mi snažil vozy pokud možno otrávit. Měli jsme auto Z 4 z roku 1934. Táta o něj pečoval, seč mohl. Každou sobotu a neděli, když jsme nebyli na nějakém vzdělávacím výletu, trávil v garáži, kde znovu a znovu rozebíral a zase dával dohromady tento jeho poklad. Zajímavé bylo, že na konci naší ulice bydlel akademický malíř Edel a ten měl to samé auto a nepamatuji se, že by na něm dělal jakoukoliv údržbu, a přesto jezdil. Později jsem přišel na to, že tátův pobyt v garáži byl útěkem před rodinou a před tchýní. Autu nic nebylo, ale on tam seděl na rozvrzaném štokrleti, před sebou nějaký díl auta a přeplněný popelník. Střídavě popotahoval ze strašně smradlavých cigaret Ligeros, nebo Rothe Handle. Za den jich vykouřil osmdesát!

Přítel Šubáno na naší zetce

Garáž jsme měli pronajatou od Kubíků. Byla u jejich domu o ulici výš. Táta měl jeden čas dojem, že by bylo na čase mě zasvětit do tajů dvouválcového dvoutaktu, který poháněl naší zetku. To spočívalo, že jsem musel neustále běhat pro něco po schodech dolů a nahoru a mě, začínajícího puberťáka, to neskutečně štvalo. A když bylo zapotřebí udělat něco odborného, tím myslím něco utáhnout, povolit, prostě něco dělat a ne jenom běhat jako šiši, zašel do garáží pro Láďu Pěkného, který sice byl stejně starý jako já, ale jemu to svěřil, ale mně ne. Tak jsem získal velmi záporný vztah k autům.

Auto z brněnské zbrojovky bylo i z dnešního pohledu pěkné auto. Dvouválec, dvoutakt, přední náhon. Velké chromované světlomety Assmann, chromovaná maska. Táta měl jakousi verzi s dvěma rezervami vzadu. Nad nimi byl nosník na dřevěný kufr. Zavazadlový prostor byl za zadním sedadlem. Zadní sedadlo byl náš salón. Ségra natáhla mezi zadními a předními sedadly provaz a na něj dala deku. Auto nemělo topení a protože náš táta jezdil v zimě v létě, ta deka měla svůj význam: vzadu jsme si to zadýchali. Faktem je, že jsme se zetkou sjezdili země české. Jako puberťák jsem nenáviděl hrady a zámky a my tam trávili soboty a neděle. Naopak večery u nějakého rybníka nebo řeky pod stanem, to se mi líbilo. Táta nemluvil, jen kouřil a topil Primusem. Ten hučel a bylo neuvěřitelné, jaké pochoutky na něm dokázala máma udělat. My jsme se ségrou spali ve stanu po Afrikakorpsu na který máma našila podlážku. Ségra se strašně bála a neustále se mě ptala: „Brácha, spíš? Co to bylo? Tady někdo chodí!“ Z vedlejšího stanu se ozvalo: „Márinko, nech Honzíka spát, nikdo tady nechodí, spi už!“ Nespala a furt mě budila. Ale já byl zvyklý, doma to dělala také. Jestli to dělá stále, na to nemám odvahu se švagra zeptat.

Když táta zemřel, auto stálo na zahradě v rozebraném stavu. Ségra rozhodla, že já ho určitě dohromady dávat nebudu, a auto rozsekali se švagrem sekerou. Týden poté, co tuto exekuci provedli, si pro auto přijeli z brněnského technického muzea, kam jsem ho nabídl. Odvezli si akorát světlomety Assmann, které zbyly. Ségra má někdy slabší chvilku…

Když jsem jednou měl od tchána půjčeného Fiata 125, večer jsem naložil Šubána a Radanu a jeli jsme se do Hostivice vykoupat. Jak jsme tak jeli letní nocí, Radana pronesla: “Mládí je v hajzlu, Čech řídí auto!“ Byla to památná věta! S tím autem se to mělo tak, že samozřejmě tchán by mi auto nepůjčil, ale potřebovali odvézt z letiště do Chraštic a letadlo z Bulharska sedalo někdy nad ránem, tak jsem se mu hodil. Já se v té době považoval za umělce a řídit auto bylo cosi silně pod mou úrovní. Ale pravdou je, že po tomto nočním výletu jsem si koupil starou škodovku (první a určitě poslední) a začal jsem s ní jezdit do Veselí na chatu. Ledy nezájmu o řízení byly prolomeny.

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.