Byly doby, jo doby byly! V letech sedmdesátých byl v Praze jeden, nebo dva autobazary. Když jsem ráno jezdil autobusem 132 na Bořislavku, jezdil jsem kolem autobazaru Na Petynce. Tam krom pro mne nezajímavého šrotu, stál Jaguar. V té době naprostá pecka. Možná, že tehdy byl v Československu jeden, maximálně dva. Víc asi ne. Ani Gott ho neměl a ten měl ledacos… Vím, že ho měl tenista Kodeš. Netuším, koho byl původně ten v autobazaru. Jaguar, to byl sen, něco mezi nebem a zemí!

Tehdy napsal kdosi o tomto autě a autobazaru knížku. Ta pojednávala, kterak otec rodiny jezdil, stejně jako já, ráno do práce a odpoledne z práce kolem Petynky a tam u plotu stál jeho sen. Tak se do toho auta zamiloval, že začal terorizovat celou rodinu, aby si ten sen mohl koupit. V době, kdy škodovka byla nedostižná meta a i ojetá znamenala nejméně roční plat , o žigulíku ani nemluvím. Otec odpíral rodině dovolenou a jedli jen rohlíky s máslem a on každou noc usínal s tím, že jednou, až našetří, odjede s tím světlemodrým krasavcem a všichni budou koukat. Nakonec to manželka s dětmi nevydržela a odstěhovala se k mamince. On jako býk za červenou barvou šel za svým vysněným Jaguárem. Musel stát asi raketu, protože byl za tím plotem hodně dlouho. Já jsem jako začínající mechanik měl kolem osmnácti stovek čistého, a tak jsem si mohl jen o takovém autě nechat zdát.

Pointa celé knížky byla v tom, že se člověk může bláznivě zamilovat nejen do ženské, ale i do nehmotné věci jakou je auto. Zamilovat se do ženské je ještě pochopitelné. Trochu odbočím. Není to tak dávno, kdy se jeden můj známý takto zamiloval do Fordu Mustang. Ne do toho, co s ním Bullit honil padouchy, ale do nového Mustanga. Respektive do novějšího. A byl také ochotný udělat cokoliv, aby ho měl. I prodat dům, ve kterém bydlel. A to mu není deset, ale bude mu šedesát! Nakonec na něj peníze sehnal. Jeho láska opadla, když zjistil, že tento typ má kde kdo, že to není žádná bomba.

Když hrdina knížky konečně prodal vše, co doma měl, a šetřil a šetřil, až dosáhl na obnos, za který si mohl splnit přání. Peníze dal do obálky a vyrazil do autobazaru. Když tam celý rozechvělý vešel, zjistil, že tam Jaguar není. „Jo, pane, dneska si ho jeden pán odvezl! Máte smůlu!“ Jemu se v té chvíli zhroutil svět. Stál tam naprosto zničený a mu žaludek hladem připomněl, že peníze na Jaguára jsou na nic.

Dnes si můžete otevřít stránky internetového autobazaru a Jaguárů tam jsou stovky. A za docela normální peníze. Inu, je jiná doba. O Jaguáru se traduje, že je poruchový a díly jsou na něj strašně drahé. Koncernové zázraky anglickou klasiku převálcovaly.

I autobazary se změnily. Potřebuji prodat některé moje ameriky. Nemám čas se zabývat prodejem, a tak jsem obtelefonoval bazary. AAA: „Jistě, přijeďte sem, pošlete mi vyplněný formulář a já vám řeknu, kolik vám za auto dáme.“ Pán řekl, že sto padesát tisíc. No, to by šlo. Ale ouha, pak volala jakási Slovenka z tohoto bazaru: „No, pán Čech, to teraz nevieme, koľko vám dáme, možno aj sto tisíc!“ Chápu, když nevidí, jak auto vypadá, tak nemůže říci cenu. Ale zato byla vytrvalá, volala každý den. Pak jsem zkusil Auto Esa: „Přijeďte a uvidíme!“ Po projížďce mi zaměstnanec řekl, že víc jak sto mi nedá. „No jo, to je benzín, to nikdo nechce!“ „Ale já jsem vám to říkal, že to je benzín, a také jsem to napsal do vašeho formuláře.“ Vzal jsem si auto domů. Jak jsem přijel, měl jsem telefon, jestli jsem si to nerozmyslel, že mají na auto kupce. „A co vy, rozmysleli jste si cenu?“ „Ne!“ Když mě ještě ten den volali dvakrát, řekl jsem jim, ať mě už neotravují.

Včera jsem byl v Davo caru v Olbramovicích. Před tím, než jsem se tam vydal, mi volali asi desetkrát, ať určitě přijedu. Ještě včera ráno. Když jsem tam přijel, nikdo se mě tam nevšiml. „Posaďte se, někoho k vám pošlu!“ Seděl jsem tam jako tydýt asi půl hodiny a nic se nedělo. „Zuzano, ještě jim dám pět minut a jedeme domů.“ „Jsme tady dvěma auty, to chceš říct, že jsme jeli zbytečně?“ Nakonec přišel jakýsi technik, ani se nepředstavil a řekl: „Tak se půjdeme projet, ne? Jo, to je amerika?“ Pak mi sdělil, že to je benzin a že to má moc najeto. Děvče z téže firmy mi do telefonu, když jsem jí řekl stav kilometrů, řeklo, že to má malý nájezd… Nakonec nás tam zase nechal sedět a pak řekl, že v komisi by to prodali maximálně za sto dvacet a patnáct tisíc by si z toho vzali, anebo že to ode mne koupí za devadesát. „Tak se mějte hezky, bylo to u vás v Olbramovicích moc pěkné!“ „Nerozmyslíte si to?“ „Ne! Akorát nechápu, proč jste mi dvacetkrát telefonovali, kdy už to auto konečně přivezu, a nakonec to auto vlastně ani nechcete. Sbohem!“ Dnes ráno volala jakási dívka, jestli se nechci vrátit do Olbramovic, že by si to auto vzali. “Ani náhodou, nemám benzinovou pumpu na zahradě!“

Tak vidíte, že se ledacos změnilo. Nevím, jestli k lepšímu. Když mám volno a jsem v Praze, rád si udělám výlet po zemi české, nebo aspoň po Praze.

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.