Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 541

Zpěvák Klus má krásnou písničku „Za co, pane bože, za co?“ Tento rok jsem byl na vánoce doma. U nás vařím já. Nečiní mi to problém. Vařím rád. Začal jsem vařit u „práškařů“ v Mariánkách. Maminka mi říkala: „Uč se vařit, Honzo, bude se ti to hodit!“ Jako puberťák jsem jen uraženě odfrkl a myslel jsem si něco neslušného. Ale měl jsem mámu rád a abych jí udělal radost, tak jsem s ní vařil. Musím se přiznat, že mě to chytlo a později jsem si mnohokrát říkal, že měla máma pravdu. Hodilo se to!

Můj někdejší tchán byl malého vzrůstu a trpěl silným napoleonským komplexem. A protože byl z vesnice, velmi pečlivě rozděloval práce na ženské a mužské. Když jsem jednou místo tchyně, které nebylo dobře, vařil, začal řvát, ať toho hned nechám, že to je ženská práce. Hleděl jsem si dál svého a dokončil jsem oběd. On odfrkoval jako lokomotiva řady 63 a nepříčetně běhal po kuchyni. Tchyně, která seděla v koutě kuchyně a bylo jí zřetelně špatně, se zvedla a řekla: „Já to už dodělám, já bych s ním nevydržela.“ „A to tedy ne, je ti špatně, odpočiň si a on ať si trhne nohou. Je druhá polovina dvacátého století!“

Oběd jsem dovařil, ale setkal jsem se poprvé a bohužel nikoliv naposledy s vesnickou realitou. Pak jsem tam pokud možno nejezdil. Neměl jsem to zapotřebí. Doma jsem vařil, nakupoval a pral. Ono to totiž jinak nešlo, když má první žena byla stevardka. A vařím dodnes a rád.

Mám minikuchyň, ale zase je tam všechno po ruce. Při vaření mám puštěné rádio, většinou Český rozhlas Plus. Dříve to byla velmi rozmanitá stanice, každý den před polednem tam byl nějaký zajímavý host (jenom já jsem tam byl dvakrát…). Jenže dramaturgie se změnila. A rozhlas opanovala paní Kostková. Z televize vím, že je to kus pěkné ženské, ale bohužel, kde pán přidal, jinde ubral. Je silně prostoduchá a její stupidní žvatlání se opravdu nedá poslouchat. K tomu je třeskutě veselá a všemu se směje, takže si tam může pozvat jen někoho, kdo je na její úrovni. A to se pak oba smějí a smějí a já marně přemýšlím, čemu. Vrhám se k rádiu a vypínám ho. V duchu si říkám: „Kristepane, za co?“ Letos tam mezi svátky před polednem byla jen ona. Každý den tam byla! Utrpení! Nedělám zbytečně rychlé pohyby, ale když ji zaslechnu, vrhám se na rádio, abych ho vypnul. Při tom jsem řval (citoval) onu Klusovu píseň.

V televizi opět celé vánoce skřehotala Bohdalová a v rozhlase se pitvořila a smála Kostková. Dnes měla jako hosta generála Pavla. Nejspíš jediného lampasáka, kterého si vážím. Mluvil velice moudře a byla radost ho poslouchat. Kdyby do toho nezasahovala svými dementními otázkami Kostková. Domníval jsem se, že jako absolventka DAMU bude vědět, kdo byl spisovatel Vančura. A co je skvělá knížka (a později i film) Rozmarné léto. Pan generál vyprávěl, že když na něj přijdou chmury, vezme si Rozmarné léto. „He, he he a to je jako vaše rozmarné léto, he, he?“ „Ne, to je knížka.“ „He, he a co vaše rozmarné léto?“ Kostková zjevně vůbec nechápala, že pan generál má knížku svého srdce (kupodivu stejnou jako já) a tu má, jak se říká, na nočním stolku, prostě při ruce.

Musí to být utrpení sedět ve studiu s takovou dámou. V rozhlase odpadá jediný její klad, a to že je to krásná ženská. Ale někde pánbůh přidal, jinde ubral. Chápu, že ve Star dance se dokáže naučit otázky a dokáže je deklamovat, ale v rádiu nedokáže improvizovat, tam je už jen hloupá. Napadá mě jistý příměr z oblasti skotu, ale to nebudeme ve slušném periodiku používat. Ptám se jen dramaturgů Českého rozhlasu Plus, co jsme jim provedli, že je tato dáma denně ve vysílání. Sice existuje ještě větší blbec jménem Izer, ale toho na nás zatím nepouštějí. On stačí Pepíček „pětku tu né“ Melen a jeho poklady rumunských a italských žebříčků…

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.