Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 540

Nejkrásnější den v roce je bohužel za námi. Letos jsem ho slavil poprvé s mým Honzou, jeho Petrou a s Amálkou a s Honzíkem. Původně jsem měl být sám v Beauvais. Z toho jsem měl upřímnou hrůzu. Slavit Štědrý den sám, bez přátel, bez možnosti s kýmkoliv promluvit (já neumám francouzsky a oni anglicky). A hlavně bez princezny Amálky a Honzíka. Myslel jsem si, že za mnou přijede Zuzana a že si uděláme malé vánoce ve dvou. Ale člověk míní a Zuzana mění, a tak jsem měl být sám.

Ale přepadla mě zlá nemoc a já musel zůstat v Praze. Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Honza přijel z Basileje a mladí mě pozvali na Štědrý den k nim. Byl to nádherný večer. Amálka i Honzík byli strašně nervózní, jestli ten Ježíšek fakt přijde. Vzpomínal jsem, jak jsme se ségrou leželi na břiše a koukali jsme pod dveřmi do pokoje, jestli už nejsou kolem stromečku dárky. Před tím jsme se ségrou hrabali ve skříních a hledali jsme je. Máma měla cestovní plátěnou tašku a tam je schovávala. Jenže taška byla pokaždé jinde! Po obědě, kdy byl většinou tradiční kuba, jsme se stávali nesnesitelnými a mám nás „vyhnala na mráz“, což znamenalo, že nás táta naložil do auta a objížděli jsme hřbitovy. Tato „funerální turistika“ se mi docela líbila. Hřbitovy byly plné zářících svíček. V Motole jsme se šli podívat na nedalekou trať na „vláček cibuláček“. Když motorák projel, sešli jsme dolů na parkoviště. Zalezli jsme se ségrou dozadu do naší zetky (Z-4), zabalili jsme se do dek, protože auto nemělo topení, táta si zapálil (on kouřil i ve sprše!) a vyrazili jsme směr domov, protože už tam přeci musel být Ježíšek!

Nyní Honza vzal děti na procházku kolem Jenče. Ještě s kamarády a jejich dětmi. Jenže zapomněl doma krabičku se skvělým Petřiným cukrovím, a tak křupali nedobré perníčky od jakési dámy, která o sobě tvrdila, že umí péct a že nejlépe jí jdou perníčky. „Těbůh, jak hnusné musí být to ostatní!“ říkal Honza. Nesmím sladké, ale u Petry jsem udělal dietní chybu, ta má tak fantastické cukroví, že to nejde neochutnat.

Štědrý den je magickou nocí. Vracel jsem se domů kolem půlnoci. Všude liduprázdné ulice, domy krásně ozdobené. Jenom já jsem rušil noční klid burácením mého motoru. Když jsem jel po karlovarské dálnici směr Praha, vzpomněl jsem si na potrhlou Grétu a její starost o světlé zítřky. Plastová brčka a plastové uchošťoury, těmi fakt spasíme svět! Největší producenti odpadu Čína a Indie na Grétu zvysoka kašlou a ta bojuje v první třídě vlaků DB lehajíc si na podlahu vlaku. Opravdu bohulibý boj! Jak se říká: „Je blbá a neví o tom!“

Jel jsem pustou dálnicí a přemýšlel jsem o uplynulém roce. Až na to, že se v listopadu dostavila nemoc, to byl krásný rok. Nenapsal jsem sice žádnou knížku. Mám sice jednu rozepsanou, ale nějak mi nejde pokračování. Stejně tak mám rozepsanou knížku příběhů pro Amálku. Když jsem byl malý, můj fantastický děda nám nevyprávěl pohádky, ale převyprávěl nám detektivky. Pan Wallace by se divil, co napsal. Když jsem jako dospělý „wallacovky“ četl, nebyly ani zdaleka tak dobré, jako když je děda vyprávěl. Při tom jsme leželi na stole v jídelně, děda nám loupal jablíčka, v krbu praskalo dřevo a my ani nedutali. Ségra, Šubáno, Jarda Vlček a já jsme leželi, jedli jablka a napjatě jsme poslouchali. Někdy s nám ležel i Honza Kábrt. Když děda skončil, musel jsem vyprovodit setmělou zahradou Jardu a Šubána. Pak jsem utíkal zahradou zpátky, protože co kdyby tam někde číhal německý agent!

Když byl Honza malý, tak jsem převzal žezlo po dědovi a vyprávěl jsem mu příhody. Musel počkat, až projedeme Prahou. Pak jsme létali v Anglii, řítili jsme se v amerických tahačích po route 66. Až o mnoho let později jsem po šestašedesátce skutečně jel. No a co? Karel May také nikdy v Americe nebyl a jaké psal indiánky!

Honza je už dospělý, a tak jsem začal psát pro Amálku. Když u mě spí, drží se mě za ruku („ale já se dědo nebojím, já tě mám jenom ráda!“) a já vyprávím, jak se brouzdá v teplém moři, pak se mnou letí s Cessnou nakupovat a pomáhá mi vařit večeři. Snažím se to zapsat, aby z toho byla knížka pro holky a kluky, kteří nemají cíl svého života v elektronických destičkách, které vydávají zvuky (pazvuky). Snad se mi to podaří.

I když to původně vypadalo na hrozné vánoce, nakonec se vše v dobré obrátilo a já jsem je strávil s lidmi, které mám nejraději!

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.