Probíhá pořad v televizi, kde se lidí ptají, co se u nich změnilo za posledních třicet let, co pro ně znamená svoboda. Samozřejmě první důkaz toho, co se změnilo, je to, že se o tom může mluvit.

My jsme žili v podivné schizofrenii, kdy jsme mohli doma mluvit, o čem jsme chtěli, ale ve škole jsme mohli říkat jen to, co se od nás očekávalo. Na chodbách škol visely plakáty a hesla. Ta hesla byla vyvedená žlutými písmeny na rudém podkladu, případně existovala varianta bílých písmen. „Sovětský svaz - mírová hráz!“ „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!“ Někteří tvůrci hesel měli i invenci, a tak se objevil na nynější třídě Milady Horákové v době konání Závodu míru nápis: „Rozvezte mír do celého světa!“ Pro ty, co mají to štěstí a netuší, co byl Závod míru: to byl cyklistický etapový závod, který spojoval hlavní města NDR, ČSSR a Polska - Berlín, Prahu a Varšavu. Nemám nic proti cyklistickému závodu. Startoval prvního května na Svátek práce a končil devátého na den osvobození Evropy Rudou armádou. Svátek práce neslavíme a Evropu ani nás neosvobodila Rudá armáda a válka skončila osmého května a ne devátého. Prostě za komunistů bylo všechno jinak.

Existovaly parafráze na státem schválená hesla jako: „Se Sovětským svazem přišla bída na zem“ nebo „Se Sovětským svazem na věčné časy a ani o minutu déle.“ To byly varianty, které se tradovaly u nás doma a nesměly se nikdy říkat na veřejnosti. Za to byl na střední škole vyhazov a na základce dvojka z chování.

Měl jsem to štěstí, že jsem od základky měl skvělé učitele, kteří se většinou znali s mými rodiči. Díky tomu jsem dostal v šesté třídě „vyznamenání za vzorné chování“. Maminka tomu nemohla uvěřit a když potom seděla s mou třídní u nás na zahradě a popíjely víno, slyšel jsem jen bujarý smích: „Za vzorné chování, no to mě podrž!“ Naše třídní bohužel neunesla svůj osobní život a spáchala sebevraždu. Byla to skvělá žena. Místo ní jsme pak měli pana učitele Bočka, který byl také skvělý. V době školního výletu na Babylon a do Domažlic byl náš skvělý učitel v nemocnici a jela místo něj učitelka Vraštilová, neméně skvělá. Bohužel měla večer jiné zájmy než krotit puberťáky, a tak noc skončila strašlivou opicí, kdy celá třída až na pár výjimek zvracela po chodbách hotelu a ti méně zdatní z oken. V šedesátých létech byla většina hotelů silně zchátralá a zrovna tento měl novou fasádu. Bílou fasádu a na té se šavle po třešňovém či šípkovém víně obzvlášť vyjímaly. Byla to vína, která se kupovala v drogerii spolu s Malagelem, Šumavským bylinným a Jarynou. Byl jsem v té době po těžké žloutence, a tak jsem byl díky dietě spolužáky z obecné pijatyky omluven. Některé spolužačky se těch dobrot také nedotkly, jako třeba Majka Kahudová, dcera tehdejšího ministra školství.

Vedoucí hotelu, když šel ráno do práce a viděl ty rudé pruhy na omítce, nevěřil svým očím. Bral schody po dvou a řval: „Kde jsou ta hovada, co poblila celý hotel!“ Netušil, jak blízko byl pravdě, až když šlápl do blitiny, uklouzl a do toho sajrajtu upadl. Byl strašně rozzuřen!

Napsal stížnost na školu. Byli jsme exemplárně potrestáni. A po právu. Na konci roku, když vyznamenávali vzorné studenty (v té době jsem jím již dávno nebyl), také četli seznam potrestaných dvojkou z mravů, citovali propadlíky. Ale tento závěr školního roku byl trochu jiný. Před promítáním oblíbeného sovětského filmu Čuk a Gek četli jména mých spolužáků a samozřejmě i mé, kteří dostali trest nejvyšší: byli jsme vyloučeni z Pionýra pro opilství. Jedině Majka Kahudová ne, protože dcera ministra školství nemohla být vyhozena z Pionýra pro opilství. Každý z nás dostal obálku, kde to bylo stvrzeno podpisem skupinové vedoucí soudružky Vamberové. To byl horší trest, než dvojka z mravů.

Se mnou se to táhlo až do dob, kdy jsem se pokoušel o cosi jako kariéru a na otázku „politicky organizován“ jsem nemohl popravdě odpovědět, že jsem byl vyhozen z Pionýra v osmé třídě. No, dnes bych mohl tvrdit, že už v osmé třídě jsem byl disident (když to může tvrdit božská, čili národní poklad). I když jsem v tom byl nevinně, ale kdo z vás má takový glejt? Já vlastně už také ne, protože zmizel v propadlišti dějin. Výuční vysvědčení soudruha Biľaka se dochovalo i s poznámkou „na saka nepúšťať“, ale má úředně potvrzená láska k alkoholu se ztratila.

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.