Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 536

„Půjdeme ze čtyřiadvacítky, po bravu a hned to otočíme na dráhu a pryč!“ „No to teda ne, fouká to od východu, a to dost, a jsme těžký, bude nám foukat do zadku!“ „Nekecej, já jsem tady kapitán a nepojedu přes celé letiště až na nula šestku jenom proto, aby měl panáček vítr správným směrem. Sedm pět sedma je nóbl aeroplán, tomu je jedno odkud fouká.“ „Ty si blbec, silnej vítr a zezadu a jsme strašně těžký. Pánovi se nechce rolovat tři kilometry.“

Kapitán se otočil na mě, seděl jsem mez nimi a povídá: „Jane, co si myslíš, že bys taky nejel na druhou stranu letiště jenom kvůli nějakému větru, že ne?“ „Pánové, já to umím opravovat, ale lítat s tím neumím, to ne.“ „Hele, když nám to pískli, tak nám tu loď taky nestačili otočit. A Tomcat mě nikdy nevysadil do vody. Hele, nikdy jsem se nekoupal. Jednou to bylo o prsa. Když nás vystřelili, tak se loď zhoupla přídí dolu a měl jsem dojem, že jsem si škrtnul, ale prd! Plná forsáž a dží íčka (GE F 110) to vždycky zachránily. Za tu dobu, co jsem byl na Lincolnu a potom na Rooseveltu, se mi ani nepodařilo někoho sfouknout z paluby. Ty sis lítal s Herkou pomalu a ještě jsi někdo z letadla vyhodil, to toho bylo!“

F-14 Tomcat

„Jsi blbej, po vás nikdo nestřílel, ale po nás skoro furt. Kdejakej Ali Baba měl od Rusáků erpégečko a neměl nic jiného na práci než po nás střílet.“ „Pamatuješ se, jak vyprávěl Cliff, ten létal s Hawkeye, jak byl takový vítr, že ho to shazovalo z paluby? Šli na start, nahozené motory a letadlo místo toho, aby se pohybovalo dopředu, tak klouzalo bokem. Měl na vybranou: buď letadlo opustí a nechá ho spadnout do vody, anebo přidá plyn a bude viset na vrtulích a doufat, že se „yellow shirts“ neskutálí do vrtulí. Protože by Hawkeye z ročního platu nejspíš nezaplatil, tak dal motorům ceres a hrnul si to po palubě ke katapultu pod plynem a doufal že nikoho a nic netrefí. To prej bylo takový nečas, že se kluci po palubě plazili. Nakonec to dobře dopadlo, vystřelili je a byl to ten den poslední start, pak zastavili létání. Hawkeye sednul na pevnině, kde taky foukalo, ale aspoň se letiště nehýbe. A ty bys chtěl abych tady roloval přes celé letiště?“

E-2C Hawkeye

Toho kapitána jsem měl moc rád. Vždy, když byl v Praze, tak i když bylo hnusné počasí a byl jsem promrzlý, udělal mi čaj s kecama, jako: „Páni mechanici si nechávají dělat čaj od kapitánů, kde to žijeme? Jakou máš hodnost, Jane?“ „Jsem nevoják.“ „Cože? Plukovník amerického námořnictva dělá nevojákovi čaj? Jednu kostku, nebo dvě? Mléko?“ Ten člověk kolem sebe šířil dobrou náladu.

Prozradil mi, že má dceru a ta má v Kentucky palírnu whisky. Jednou mi po příletu říkal, že musí rychle pryč, že mu letí letadlo domů a dcera má slavnost „začátek sezóny“, že to je úžasný mejdan. „Nechceš letět se mnou, jsi ženatý? Jannet je svobodná a má palírnu, to je partie, panečku!“ „Jsem rozvedený, tak jí dej mou fotku, třeba se zamiluje!“ Z fotek jsem zjistil, že to je nádherná ženská (a měla palírnu!). Od té doby dostal pan kapitán přezdívku „kořalečník“.

Jednou bylo nějak nebe nad Evropou nacpané a kořalečník spěchal do Budapešti, aby stihl slot. „Dávej bacha, ukážu ti, jak startují kluci od námořnictva!“ Jel se sedm pět sedmou po bravu. Když byl asi tak v půlce pojížděčky, najednou jsem slyšel, jak motorům zatopil. Mašina se vřítila pod plynem na dráhu a pokračovala v rozjezdu! „Viděl jsi toho magora? On tam vjel snad smykem, to jsem ještě neviděl, aby někdo startoval do zatáčky.“

Boeing 757

Když se vrátil z „budky“ (Budapešť), vítal mě v kokpitu: „To jsi čuměl, co? Takhle se startuje!“ „Pojď se podívat na kola. Normálně má letadlo sjetá kola po ploše běhounu, jenom to tvé má sražené hrany, to jsem fakt ještě neviděl.“ „Tak ti to ukážu ještě jednou, když se ti to líbilo!“ Líbilo se to hlavně klukům od UPS. Ti na to koukali jak na holé skřivánky. Teda já také, musím se přiznat. A samozřejmě si dal repete a předvedl to ještě jednou. Byl to pilot, který létal „zadkem a s prstem v nose“. Dnes je už v důchodu a rád na něj vzpomínám.

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.