Neviditelný pes

Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 526

27.8.2019

Je neděle a prší. V neděli se na malém městě, jakým Beauvais je, nehne ani list. To, že jsou zavřené chrámy konzumu, mi nevadí. Ale jsou zavřené kavárny a restaurace. Ve starém městě je otevřená jedna pekárna, kde prodávají životně důležité bagety. Jinak jsou ulice vymetené podobně jako třeba v Sobotce. Ale tam funguje hospoda Stará pošta a cukrárna. Tady nic. Krom McDonalds, tam prodávají i v neděli. Jinak je to smutný pohled na prázdné stolky bez života. Ale co to plácám, stejně prší.

Před třiceti léty jsem poprvé vycestoval za prací na Západ. Patnáctého listopadu 1989 jsme stáli na ploše letiště Heathrow a mně se tak splnil sen. Netušil jsem, co se bude dít v Praze o dva dny později. British Airways si nás vybraly bez kádrování, Mr. Wickovi bylo úplně jedno jedno, jestli zdobím okna při výročích, a mé politické názory ho nezajímaly. Na letišti na nás čekal náš pan naučitel pan Godfrey, posadil nás do hotelového autobusu a my jsme odjeli do hotelu Post house. Stojí na Bath Road stále, i když asi dvacetkrát změnil majitele. Každý jsme měli svůj pokoj. Měl jsem nevídaný apartmán s rychlovarnou konvicí, zásobou čaje a kávy. Nechyběla ani tatranka. Koukal jsem na to jako na holé skřivánky.

Vyjevenost a naprostá nesoudnost mne neopustily ani druhý den, kdy nás náš lektor provedl všemi provozy letiště Heathrow: motorárna, hangáry, lakovna a třešnička nakonec: hangár Concorde. Láďa na mne koukal a povídá: „Zavři hubu, lítaj ti tam mouchy.“ Miluji letadla a vlastně ani nic jiného neznám a najednou jsem z komunistického ráje v kapitalistickém pekle. A všechno je jinak! Výcvikové středisko ve Viscount house je krásné. Na chodbách visely ohromné zarámované fotografie z historie BA. Na schodech na odpočívadle byly plastové makety současného letadlového parku BA. Každý typ měl svou klubovnu s kávou, čajem a zalévacími polévkami. K tomu patřila myčka. Vzpomněl jsem si, jak nám Tony Holoubek přednášel IL 62 v zatuchlém archivu v prvním patře hangáru F. V osmdesátých létech neexistovalo výcvikové středisko v hangáru B.

Netuším, jak jsem svou vyjeveností působil na své okolí. Když jsem se 22. prosince vrátil do jiné země, každému jsem na potkání vykládal, jaká je Anglie krásná a Angličané jak jsou úžasní. Čím víc jsem žvanil, tím víc jsem ztrácel kamarády a přátele. Věděl jsem tehdy o skutečné Anglii houby.

Mým prvním šéfem v Praze byl Bill Morley. Když jsem na něj čekal u letadla a vystoupil z éra člověk s neuvěřitelně nasupeným obličejem a podal mi ruku a cosi zavrčel, nadšení z British Airways okamžitě vyprchalo. Vůbec jsem netušil, co říká, poznal jsem jen konec věty. A s tímhle člověkem tady mám být půl roku? No nazdar! Jenže všechno bylo jinak. Z Billa se vyklubal skvělý člověk, chodící manuál na Boeingy, výborný kamarád a parťák. Zažili jsme spolu neuvěřitelné věci. Nenáviděl letištní taxíkářskou mafii a vychutnával si je. Neměl rád Němce a když můj Renault 25 spustil německy, že mi nesvítí nějaká žárovka, začal plácat dlaní do palubky a řval: „I tady si mě našli!“

S Billem se dodnes stýkáme, oba jsme už důchodci. Bill má skvělou ženu Dizz. Když jsem studoval v devadesátých letech v Anglii, občas jsem u nich přespal. Jednou jsme byli na večeři a přišla tam i kamarádka Dizz. Dizz mě prosila, abych nepoužíval sprostá slova, kterými jsem tehdy nahrazoval jazykové nedostatky. „Víš, jen hlupáci mluví jako dlaždiči a ty jsi chytrý. Kamarádka (její jméno jsem zapomněl) nesnáší sprostá slova, ale jinak je fajn.“ Slíbil jsem to a dodržel. Z hovoru vysvitlo, že to je sestra Andrew Lloyd Webbera, kterému vede domácnost a stará se o něj. Velmi příjemná a šarmantní paní. Ptala se mě, jestli něco nevím o Viktorovi Koženém, že ten pán je prý z Českosolvenska a že si pronajal od Andyho jeho londýnský byt. Řekl jsem po pravdě, že to je podvodník, který zbohatl na blbých Češích za pomoci předsedy vlády Klause. Za několik let mi ukazovala fotografie jak byt vypadal před tím, než ho měl Kožený, a jak vypadal, když Kožený z Anglie utekl, aby ho nevydali do Česka. Byt „zrychtoval jak svině pytel“, jak se u nás říká: zničil dřevěné obložení stěn, rozmlátil nábytek, neuvěřitelné. Od té doby vím, že ten člověk kromě toho, že lže, krade, tak je ještě magor.

Když jsme se slečnou Webberovou po prvním setkání loučili, řekl jsem: „Slíbil jsem Dizz, že nebudu mluvit sprostě, a vidíte, splnil jsem to, nepoužil jsem tato slova.“ A vychrlil jsem všechno, co jsem znal! Paní se usmála a od té doby, když jsme se setkali, hned po pozdravu mě poprosila, jestli bych mohl seznam sprosťáren vynechat. Jednou jsme na vánoce byli spolu na koncertě a po něm byl raut. A ona ten příběh vyprávěla svému slavnému bratrovi. On se smál a řekl: „Cože, vy jste mluvil sprostě před mou sestrou? To si vás bude pamatovat do smrti!“ Ta bohužel nastala za rok. Čest té dámě, měl jsem ji rád.

Od té doby, když jsem s Billem a Dizz, tak na to vzpomínáme. Tady v Beauvais mohu anglicky nadávat, jak chci, stejně mi nikdo nerozumí. Ale nedělám to, sprostě mluví idioti.



zpět na článek