Teplota na ploše letiště v Beauvais je 43 stupňů a vánek připomíná fén. Když jsem přijel domů, kde mám zatažené žaluzie a puštěný ventilátor, měl jsem dojem v tom šeru, že tam je chladno, ale za chvíli jsem cítil, jak teče čůrek potu po páteři. Dal jsem si sprchu a jen trochu jsem se utřel. Zuzana mi po Skypu volala, že v Praze je liják, ale že je vedro skoro třicet dva. „A u nás v Beauvais je o deset víc, heč. Mám už třetí triko, ale asi to dotáhnu na čtvrté!“

Podle televize nikdy nebyla taková vedra, nikdy nebyla taková zima, prostě neexistovalo počasí. Ať je, jak je, vždy bylo jinak než teď. Mám v živé paměti zimy, že museli komunisti vyhlásit uhelné prázdniny, protože nebylo uhlí a ve školách nebylo čím topit. Pak ale byla taková vedra, to jsem už dělal na letišti, že jsem se dobelhal od autobusu 132 domů, svlékl ze sebe propocené oblečení, na zahradě jsem se osprchoval a šel jsem do svého pokoje. Tam mi bylo nejlíp. Měl jsem tam svá letadla a knížky. Chodily tam za mnou holky. Ale v létě ne, do podkrovního pokoje, kde bylo vedro a okna jsou na západ. Večer bylo tak velké vedro, že holky raději chodily k bráchanci, který bydlel o patro níž a tam bylo přijatelně. Navíc tam byl vždycky rum…

Převaloval jsem se na kožené sedací soupravě. Přilepil jsem se k ní a vzpomínal na doby mého podkrovního bytečku. Velká okna, dvě stě letadel a knížky, kam se podíváš. A krom veder v létě tam bylo fajn. Tady v Beauvais mám sice na výběr spoustu různých skvělých vín, ale někdy se letadla zpozdí a já musím čekat až do půlnoci, takže mohu maximálně pít vodu s citronem. A po půlnoci, když v osm musím být připravený do akce, jdu po sprše už rovnou spát. Když se setmí, otevřu žaluzie a okna a nechám proudit vzduch. Když bylo přes čtyřicet, ani v noci nebylo chladno. Před týdnem bylo v noci ještě sedm stupňů a přes den třicet dva, ale na konci týdne se už ani v noci neochladilo.

Meteorkáři mi řekli, když jsem si dával v hale letiště ledovou vodu, že se přižene bouřka a že už bude líp. I podle grafu, který dostávám do počítače, bylo jasné, že se to zlomí. Kolem šesté přišla bouřka. Vítr bičoval můj domeček a déšť mlátil do žaluzií. Po bouřce mělo přijít chladno. Ale nepřišlo! Teplota naopak stoupla a venku se něco změnilo, byla mlha! Dispečer mi volal, že Ryanair divertoval do Lille. Ale Wizz že letí do Beauvais. Mlha zmizela stejně rychle, jako se objevila. Wizz byl zpožděný a odletěl až po půlnoci. Zaplaťpánbůh ho pustili! Je tady hlukové omezení a o půlnoci letiště končí. Jinak by tu zůstal do rána a já bych měl v tom vedru práci, musel bych dělat daily check. Vše se v dobré obrátilo, letadlo odletělo a teplota šla konečně dolů. Ale bylo to jako v mém pokoji za mého mládí: ložnice je v podkroví a okno je na západ! Ještě ve tři ráno je tam vedro!

Tady na Smíchově jsem v suterénu, kde je nádherné chladno a v Praze obecně je chladněji. Inu, Praha! Letadel už nemám dvě stě, ale knížky na mne padají odevšad. A hlavně tady mám Amálku a Honzíka a včera i dnes jsme blbli v bazénu až do večera. A teď večer je čas na víno! Mám volno a jsem dvě hodiny letu od letiště. Koukám na teplotu v Beauvais a teď je tam 17-27 C. Stačí, abych odjel na dovolenou, a všechno je hned jinak!

A tady je vedro a já musím zastříhávat vistarii, která bez mé péče poněkud zdivočela. Teklo ze mě jako z parního stroje. Vlezl jsem si do sprchy i s tričkem, aspoň sůl z potu neucpe pračku. Nedovedu si představit, že bych v supermoderním autě stál někde ve frontě na D1 a vařil se. Přišla Amálka a na schodech volala „Dědó, kde jsi?“ Od sousedů se ozvalo: „Tady jsem!“ „Ty nejseš můj děda, já mám mého veselého dědečka, dědó, kde jsi?“ „Tady jsem, princezno!“ „Honzo, promiň, já myslel, že to jsou má vnoučata!“ „To je dobrý, doktore, tyhle jsou moje!“

Vedra byla a budou a když nebudou, tak bude lejt a bude zima!