Byl jsem na koncertu Ivan Hlas Trio. S Ivanem hraje úžasný kytarista Norbi Kovacz a na cello, housle a kytaru Olin Nejezchleba. S Olinem mne pojí kupodivu i zážitky veskrze letecké.

Před léty, na koncertu pod širým nebem před bývalým Houtyšem, se mě Honza Hamerník zeptal, jestli mi nebude vadit, když na naši fotografickou misi do arizonské pouště vezme i muzikanta Olina. No tě buch! Muzikant a letadla a vedro? No, nenechám si to zkazit! Všechno bylo jinak! Z Olina se vyklubal skvělý parťák, kterému nevadilo mé neustále pindání o aeroplánech. S trochu poťouchlým úsměvem sledoval, jak ve vedru pouště pobíhám kolem B-52, kterých tam „pár“ stálo, a nadšeně mu vyprávím, jaký je rozdíl mezi B-52A a G a že je to skvělé, když tady stojí vedle sebe.

Olin Nejezchleba

Když už toho bylo trochu moc, řekl: „Honoušku, mám dojem, že se potřebuješ napít (už ti to moc kecá)!“ A došli jsme do osvěžovny, kde jsme si dali studené pivo. Olin se na mne pobaveně podíval a povídá: „Ty seš tady šťastnej, že jo? Pokolikátý už tady jsi?“ „Potřetí, já jsem ti říkal, že jedeš s magorem!“ „Člověk si má udělat radost, krkneš, prdneš a co? Budeš možná nejbohatším nebožtíkem na hřbitově.“ Od tohoto výletu se scházíme na muzice, nebo jen tak na skleničku. Olin natočil tři cédéčka. Jedno lepší než druhé. Jeho texty nejsou zrovna zdroj optimismu. Ale jsou skvělé a o něčem, což se o většině českých textů v rozhlase říct nedá. Vážím si toho, že mám takového kamaráda!

Tímto poněku složitým úvodem jsem se dostal poněkud oklikou k tomu, co mám na srdci. Písnička „Omamná léta mládí“ je o tom, jak většina z nás měla v mládí nějaké ideály. Ty z nás léty vyprchaly. Napřed bolševik každého, kdo chtěl vystoupit z řady a být jiný, svůj, praštil po kebuli. Pak manželky, družky, rodina a děti většině zastřihly křídla. Tehdy se stal život monotónní. Peníze, bydlení, auto, dovolená v Hurgádě. A těšit se na důchod. Někteří si ve čtyřiceti pořídí jinou rodinu, ale i s ní to většinou dopadne stejně. Mladá žena je pouze náročnější.

Na devítiletce jsme byli skvělá parta: paní učitelka Postránecká se se svým neuvěřitelným drdolem postavila před třídu, zvedla výstražně prst a řekla: „Čech, Chaloupecký, Hlavatý, Štilijanov a Novák, z těch nikdy nic nebude! Zasadím se, aby se na žádnou školu nedostali.“ Kromě mne jsou všichni vyskoškolsky vyučení a jsou uznávanými kapacitami ve svém oboru. Mě ovšem nemrzí, že jsem zběhl z vysoké. Víte, co to je za krásu dělat celý život, co vás baví? Jaká je to krása těšit se do práce? Když mě po roce povolali zpět a já stál v Cagliary u Airbusu, měl jsem vlhko v očích. Ještě, že byla tma a můj italský kolega nic neviděl.

Moje moudrá maminka mi jednou řekla: „Když chceš být revolucionářem, pamatuj, že to stojí dost námahy a budeš první, kdo dostane přes čumák!“ Měla pravdu! Holky obdivují osobnosti, ale jak je uloví, první, co s nimi udělají, je, že jakoukoliv jinakost z nich strašně rychle dostanou. Aby co nejrychleji zapadli do šedivého davu. Pravda je, že se s proudem plave snáz a líp. Na školách jsem zrovna nepropadal, ale také jsem zdaleka neměl vyznamenání. Ale všichni kantoři a profesoři si mě pamatovali. Po létech jsem se sešel se svým milovaným profesorem Krajinou, kterého jsem měl na aerodynamiku a stavbu letadel. S Rudlou Baudisem jsme byli jediní, kterým tykal. Popíjeli jsme víno a já se snažil nežvanit, protože Ing. Krajina byl člověkem vskutku renesančním, krom svého oboru ovládal skvěle historii, literaturu, mluvil anglicky, německy a francouzsky. Bylo mi ctí s takovým člověkem sedět u jednoho stolu.

„Honzo, já jsem se vždycky těšil na porady. Co se zase o tobě všechno dozvím. Ty malé duše popisovaly, co jsi zase provedl, jak jsi třeba přivedl do hodiny svou sestru, která Doležalovi řekla, že propadla, když se na ní podíval a řekl: ´Vás si pamatuji z jiné třídy, že jo?´ (ségra v té době studovala architekturu a nikdy na naši školu nechodila) Musím použít nespisovný výraz, ale moc se mi líbilo, jak jsi je sral! Doufám, že ti to vydrží celý život!“

Pane profesore, vydrželo mi to! Bylo to někdy hodně těžké, říkat lidem do očí, co si myslím. Mnoho ran jsem utržil, ale vždycky jsem se zvedl. Pozdravujte tam nahoře mou maminku.

Olin ve své písničce, tedy spíš šansonu, popisuje, jak se člověk léty přizpůsobí a už nechce vyčuhovat, až se stane součástí šedivé hmoty, kde brblá a je hrdina jen ve svých snech nebo maximálně v hospodě.

A tak říkám: Snažte se jít proti proudu. Když už nic jiného, tak zažijete spoustu srandy a doma si vyzkoušíte pevnost vztahu!

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.