Je to skoro rok a půl, co jsem odešel z letiště, zřejmě natrvalo. Když děláte na aeroplánech skoro padesát let, musíte je milovat. Pamatuji si, jako by to bylo dnes, jak jsem poprvé kráčel kolem tehdy hlavní vrátnice k hangáru B. Vrátnice byla na rohu budovy starého nádraží. Byl tam stánek s novinami a Leo Pavlát, pardon, JUDr. Leo Pavlát prodával v lahůdkářství, které bylo vedle pošty v téže budově. Tam začala má éra sekaných a bramborového salátu.

Bylo mi dvacet, odešel jsem z vysoké, bylo mi jasné, že jaderný fyzik ze mě určitě nebude. Chtěl jsem dělat na letadlech a to se mi 2. května 1970 splnilo. Začátky byly krušné. Už samotný nástup, když jsem se měl hlásit u pana Staňka byl famózní. Za účelem dobrého dojmu jsem se i ostříhal. Vstoupil jsem do místnosti, kde byli dva pánové: jeden tlustý s baretem na hlavě a v montérkách, idiot od pohledu, a druhý v košili a v kalhotách, který vyhlížel celkem normálně. „Dobrý den, jmenuji se Čech a mám se hlásit u pana Staňka.“ „Snad soudruha, ne? Pány jsme vyhnali v osumačtyřicátým do Anglie!“ děl ten debil v rádiovce. „No dobře, ale já se mám hlásit u pana Staňka.“ „Ježíši, to je kripl, jakže se menuješ? Čech? No, to si budu pamatovat!“ Ten druhý, normálně vyhlížející ho přerušil a povídá: „Vy jste ten novej, že jo? Já jsem Staněk a vítejte! Budete přidělen na generální opravy letadel IL 14, hlaste se u pana Laštovky.“

Ten tlustý soudruh s baretem byl nejen neskutečným idiotem, ale byl také velitelem milic, bojové síly strany, za němců zvané SA. Na čtrnáctkách to bylo zajímavé. Díky dobrým kolegům jsem se tam naučil základy práce na letadlech. Rád jsem chodil ráno kolem zaparkovaných čtrnáctek. Vůně leteckého benzínu je opojná. Rád na tu dobu vzpomínám.

Pak začali komunisti řádit a zasedaly prověrkové komise a kdo neschvaloval vstup (vpád) vojsk Varšavské smlouvy, byl buď přímo vyhozen, anebo přeřazen na horší práci. Mě dali do motorárny na demontáž motorů AŠ 82T (Avia 14) a potom na M337 (L-200 Morava). Nikdy jsem nedělal nic tak špinavého, ale byla tam náramná sranda a sešla se tam parta skvělých lidí. Díky motorům M 337 jsem se dostal ke Slovairu. Dvoustovka je nádherný aeroplán! V té době jsme byli na světové špici a vyráběli jsme úžasná letadla. K tomu patří můj další oblíbenec L-410. Podle mne nejlepší letadlo ve své kategorii. Když jsme dělali v továrně v Kunovicích typové zkoušky na čtyřistadesítku, tak jsme před začátkem vyučování hráli před budovou ředitelství čáru. Šel kolem nějaký kravaťák a povídá: „Chlapci, copak to tady děláte?“ Jirka Hejtmánek, nyní Museum Smithonian, ho vyzval: „Pojďte si hodit s námi, vítěz bere vše!“ Ten pán se omluvil, že to asi nepůjde, že musí bohužel do práce. Teprve když vešel do budovy, jsme si všimli, jak všichni vrátní stojí v pozoru. Pak přišel náš vyučující a smál se: „Prý ste řekli řediteli, aby si hodil s vámi čáru, je to pravda?“ „No, je to pravda, ale on hrozně spěchal. Mohl si přivydělat, doma by měli radost.“

V Kunovicích bylo krásně! Šéf technické kontroly Štěrba měl výtečné víno. Na výpravně dělala Andula Horňáčková, krásná holka, později letuška ČSA. Její brácha o mnoho let později přezkušoval mého syna na mezinárodní průkaz mechanika na místní průmyslovce. „Jan Čech?“ „To jsem prosím já.“ „Nemáte něco společného s Honzou Čechem, leteckým mechanikem z Prahy?“ „To je můj táta!“ „No, tě bůh, tak ho moc pozdravujte!“ Jo, svět je malý! S kapitánem Karlem Nečasem, otcem pozdějšího předsedy vlády, jsme chodili do sklípků a čas tam hezky plynul. Pak jsem jeho synkovi vyprávěl před spaním pohádky a paní Nečasová pečlivě poslouchala, jestli jsem nepoužil nadmíru zakázaných slov. Asi jsem měl přitvrdit, aby ve stáří tak neblbnul.

S L 410 jsem se vrátil k ČSA. A tam jsem byl až do odchodu k British Airways v roce 1991. Když jsme v listopadu 1989 přiletěli do Londýna, mého vysněného města, Jirka J. nám řekl: „Láďo, ty ses rozvedl, a Honzo, u vás doma to také skřípe, tak ne abyste tady zůstali. Já se vám přiznám, mám na vás dávat pozor. Dali vám důvěru, tak to neposerte!“ Čímž udělal „coming out“ a nám bylo jasné, která organizace ho s námi poslala. O to bylo zajímavější, jak se měnil jeho vztah k socialismu, když viděl každý večer ty davy lidí na Václaváku a na Letné. Netušil, jestli budou v Praze věšet estébáky na kandelábrech, nebo ne. My z toho měli srandu: bez instrukcí byl v háji! Jednou večer přišel ke mně na pokoj, kde jsme se scházeli, a hlasem chmurným pronesl: „Víte, co se mi zdálo? Že jste mě chtěli oběsit, Láďa mi dal na krk oprátku a Honza mi podkopl židličku.“ Čekal, že ho budeme utěšovat, ale Láďa se na mě vrhl, začal mě škrtit a křičel: „Zase jsi měl lepší práci!“

Když jsem skončil u BA, nastoupil jsem k ČSA. V roce 2013 mě posledního ledna poslali do důchodu. Pak jsem nastoupil do Rigy, potom Maroko, Bangkok. Nakonec jsem dělal pro UPS. Byla to skvělá práce, ale jen v noci. Za dva roky jsem toho měl dost a odešel jsem.

Sedím na zahradě a koukám na letadla, jak létají přes náš dům na Ruzyň, a stýská se mi. V sobotu jsem to nevydržel, sedl do auta a jel jsem fotit za Jeneč letadla. Měsíc nepšelo, ale když jsem nasadil teleobjektiv, začalo krápat a nakonec i lejt. Letadla mě asi už nechtějí!

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.