Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 51
Už samotný příjezd byl úžasný. Bublal jsem si se svou amerikou po silnici na Sokolov, lilo a stavěla mě ženská v pláštěnce. Chudák, říkal jsem si, asi jí ujel autobus. Udělám dobrý skutek a vezmu ji. Zablikal jsem na ni a začal brzdit. Když se přiblížila k autu, zjistil jsem, že je to takový chudák, že pod igelitovou pláštěnkou má pouze cosi jako kalhotky a punčochy, jinak nic. Došlo mi, že jí žádný autobus neujel a že by se dobrý skutek asi prodražil, a tak jsem prošlápl plyn a ujel. Takových chudých holek jsem potom cestou viděl ještě mnoho.
Přijel jsem do lázní. Tehdy tam měla monopol firma Františkovy Lázně a.s. A podle toho to i vypadalo. Zašel jsem do přihlašovací kanceláře, kde mě naštvaná paní sdělila, že jedu pozdě, nebo brzo, já už nevím, ale jejím posláním zjevně bylo hosty hned uvést do reality. Řekla mi, kde budu bydlet a že se mám ubytovat. Což jsem udělal. Ubytovací zařízení byla neudržovaná ratejna se zářivkovou trubicí u stropu a se zařízením, které jistě pamatovalo let Gagarina (12.4.1961). Tam byla dvě lůžka a u každého lampička se žárovkou 25 wattů. Při ní se nedalo nic, možná ještě jíst nebo povídat, ale číst ani náhodou. K pokoji náležela špinavá koupelna. Jako spolubydlícího jsem měl řezníka, který pracoval v masokombinátě v jednom malém městě. Jistě to byl slušný člověk, ale ač jsem se snažil sebevíc, mnoho společných témat jsme nenašli. Takže jsem věděl, že při tomto osvětlení se ani povídat nedá.
Po ubytování jsem absolvoval přijímací lékařskou prohlídku. Když se mě paní primářka zeptala, jak se mi líbí ubytování, řekl jsem jí po pravdě, že to je hrůza a jestli by tam nemohl alespoň někdo uklidit tu letitou špínu v koupelně. „Vy asi budete rebel, co se mu nic nelíbí, co?“ „Ani ne tak rebel, paní doktorko, ale pracuji v cizině a špíně jsem poněkud odvykl.“ S tím jsme se rozešli.
V lázních, kde si má člověk odpočinout, vládl tvrdý režim. Snídaně byly od půl sedmé do půl osmé, obědy byly od jedenácti do dvanácti(!) a večeře od pěti do šesti(!). Hned první den jsem si dovolil přijít k obědu až po půl dvanácté a servírka mě seřvala, že jdu pozdě. „Ale obědy jsou až do dvanácti, ne?“ „Všichni chodí v jedenáct, tak vy budete chodit také v jedenáct!“ „Tak si zvykněte, že já budu chodit po půl dvanácté, no! A proč jsme tady tak namačkáni, v druhé polovině jídelny je místa dost?“ „Vy ste ňákej chytrej! Tam je to pro Němce a ti si to platí.“ Ta poslední věta je ve Františkových Lázních zaklínadlem. Na cokoliv jsme se ptal, tak mi bylo řečeno, že Němci si to platí, proto mají stoly jenom po čtyřech, proto mohou chodit na jídlo, kdy se jim zachce, a také proto jim kúry nezačínají v šest hodin ráno, ale až se vyspí.
Bylo mi jasné, že tady se mi rozhodně líbit nebude. Ve Františkových Lázních se klientela dělí na dívky, které mají problémy s otěhotněním, na dámy, které mají problémy s přechodem, a na stařenky, které mají problémy bůhví s čím. K tomu přifařili srdcaře, lidi po infarktech a s vysokým tlakem. Mladé holky jsou většinou zamilované a nehledají milostná dobrodružství, zato ženy středního věku působí dojmem utržení od řetězu. Ovšem stejně tak muži, jako byl můj spolubydlící. Ten spal naštěstí jenom velmi výjimečně na pokoji, většinu nocí trávil v dámských budoárech. Já jsem se tam stal znalcem přes vietnamský textil. Všechny ženský totiž nosily kabáty od Vietnamců. Existuje několik modifikací těchto kabátů: bunda nebo tříčtvrťák, vždy s kapucou obšitou umělou kožešinou a vždy s raglánem do špičky. Barevných odstínů je ovšem nemnoho: šedozelená, šedofialová, šedohnědá, vínová a tuším že šedomodrá. Už trochu tápu, protože, to se v Praze opravdu nevidí. Když člověk vyrazil na kolonádu, tak viděl armádu oblečenou v těchto uniformách a na hlavách měly všechny stejný účes, kterému já říkám styl „bábovka“, vlasy ostříhané nakrátko, po stranách ještě kratší. To měly všechny. Neuvěřitelné!
Tyto dámy si vzaly za své, že musí někoho klofnout. A tak jsem jednoho večera podlehl a šel na taneček, ostatně co má člověk dělat, když v šest hodin je po večeři a v místním divadle monotónně střídali „Die Böhmische Blasse Musik“ s „Die Nacht in der Operette“, což mě kupodivu nijak nelákalo, a v kině dávali různé nedívatelné horory. A tak jsem se svým spolubydlícím vyrazil na tanec. Tam bylo asi tak deset bab na jednoho chlapa. Hrůza! Sedli jsme si ke stolu a v tu ránu si k nám přisedlo čtvero sester Alanových se stejnými účesy, stejné džíny, prostě opět uniforma. Hudba byla poplatná publiku, tj. muzika, kterou bych si ani ve snu nepustil. „Vy nemáte rád Míšu Davida? Pojďte tančit! Tady je stále dámská volenka!“ „Nezlobte se, ale já, když slyším Míšu Davida, tak dostávám kopřivku.“ Protože v tom kraválu, který reprodukovaný socialistický pěvec vydával, rozuměla jenom kopřivce, řekla mi, že má u sebe na pokoji mast, která to vykurýruje. Míšu vystřídala božská Heluš. Po té přišla na řadu Hanička-písnička. Měl jsem dojem, že se zastavil čas, že jsem zpět v osmdesátých létech. Omluvil jsem se společnosti a zachránil se útěkem: „Ten je ňákej blbej, ne?“ neslo se za mnou.
Bloumal jsem nešťastný po prázdné kolonádě. Mžilo, jako ostatně každý den. Tak jsem se dostal až k parku. Když jsem šel kolem městských záchodků, zaslechl jsem Evu Olmerovou. Asi rádio, ale když jsem vracel, tak zase. Ze záchodků byla udělaná hospůdka. I vešel jsem a najednou jsem si připadal jak v živé vodě. Paní hospodská se mě zeptala, co bych si tak dal, a já že tláču a pivko a také jsem jí poděkoval za muziku. „Vadí vám?“ „Ne, naopak. Konečně slyším něco normálního.“ Za mnou se ozvalo: „My doktoři vám vadíme, že si k nám nesednete?“ Tak jsem si přesedl a představil jsem se. „Vítejte v našem malém, zahuleném a smradlavém džezovém klubu!“ Najednou ze mě splín spadl a začalo mi být fajn.
Přes den jsem chodil v mrholení či jemném dešti (toto počasí se pravidelně střídalo) na procházky. Zašel jsem v lázeňském parku až ke kapličce, kde uvnitř byly kolem dokola hřebíky a na nich přání, která měla panenka Maria splnit. Bylo jich požehnaně, takže kdyby to ta holka měla splnit, měla by honičku a musela by dřít jak Nora Korabelnikovová, o které jsme se učili ve škole, že dělala na deseti stavech najednou a stala se hrdinkou socialistické práce! Na jednom hřebíčku bylo asi pět lístků, které se týkaly jedné a té samé věci, tedy věci..., jisté Janičky. Onen orodovatel neustále vyzýval Janičku, aby se vrátila, že mu chybí nebo že je život bez ní prázdný, případně že si něco udělá, když se nevrátí. Celkem právem jsem se domníval, že na takové věci asi Panenka Maria nemá čas, to se evidentně týkalo sexu a ona, která neposkvrněně počala, se nebude s takovou lapálií zabývat. Když jsem další den přišel a viděl jsem, že opět přibyl lístek, kterak dotyčnému chybí, rozhodl jsem se vzít věc do svých rukou. Vzal jsem prázdný lístek a napsal na něj, že mně také hrozně chybí a že se těším na další setkání. Další den byl hřebíček prázdný a lístky, napsané druhdy s láskou, ležely roztrhané po zemi a podupané.
Jednoho dne konečně vysvitlo sluníčko a já čekal na kúru nazvanou strašidelně „společný plyn“. Seděl jsem na lavičce a koukal do sluníčka. Přisedly si ke mně dvě mladé dívky, které seděly se mnou v jídelně. Ty rozhodně nehledaly milostná dobrodružství a bylo jim jasné, že ode mne jim ani nic nehrozí. A tak jsme se dali do řeči. Byly to fajn holky, a tak jsme začali večer chodit do „jazzového klubu WC“ společně. Paní hospodská měla celkem velký výběr vynikající muziky a já konečně našel spřízněné duše!
Protože jsem volal nešťastný domů, má družka se za mnou vydala. Byl jsem rád, protože z lázeňského pobytu jsem byl silně deprimován. Seděli jsme se Zuzanou v kavárně, kde měli dobré víno. O dva stoly dál seděly dvě baby, co se mnou sdílely stůl v jídelně. Když odešla Zuzana na záchod, jedna baba povídá druhé, tak, abych to slyšel: „No, ráno přijela a už nám ho klofla!“ Otočil jsem se a povídám: „Dámy klofla mě už před deseti léty!“
Když jsem byl na konečné prohlídce, doktorka mě změřila tlak a povídá: „Ale vám ten tlak neklesnul, to je zvláštní.“ „Paní primářko, jestli to není tím, že mě to tady strašně štvalo a že se už těším domů. Slibuji vám, že sem už nikdy nepřijedu!“ „A co vás tady tak štvalo? Víte, co lidi dávají za to, aby se sem dostali?“ „Vstávat na kúry jako do Poldovky, bydlet jak v šedesátých létech a nechat se věčně sekýrovat personálem? Možná, že by bylo dobré jim vysvětlit, že oni jsou tady kvůli nám a ne naopak. Jestliže se pacienti v kraji, kde je dvacetiprocentní nezaměstnanost, musí řídit přáním personálu, to mi připadá jako vaše neschopnost, nezlobte se. Tísnit se v jídelně od jedenácti hodin, zatímco vedle v druhé půlce jídelny jsou stoly pro čtyři a lidé chodí na oběd, když mají hlad, to vám připadá normální?“ Vyřkla ono všeobjímající zaklínadlo: „No, to je pro Němce, ti si to platí.“ „Moment a já ne?“ „No vy to máte na pokladnu!“ řekla a hrabala se v mých papírech. „A tu nemocenskou za mě platí Panenka Maria nebo kdo? Tu si platím já, paní doktorko, a teď jsem za tři neděle mizerné péče zaplatil 29 tisíc korun a to není málo! Tak jaký je rozdíl? Že peníze přijdou z účtu na účet a ne cash?“ „No, ale mohl jste si tady najít přítelkyni, to je součástí terapie.“ „Já mám ženu a jsem spokojený a i kdybych nebyl, tak tady by se člověk stal spíš čtyřprocentní, než aby smilnil, při tom výběru.“ „No, vidím, že my se asi už neuvidíme, ale ostatní pacienti jsou spokojeni!“ „No, když jim stačí tak málo!“
Tak to bylo o mých ztracených třech týdnech ve Františkových Lázních.
**********
Poznámka redakce: Uozorňujeme čtenáře, že už zanedlouho si budou moci koupit páně Čechovu nejnovější knihu Vzpomínky z druhého kopce!
