Někdy se stane, že si člověk bezděky udělá výlet do minulosti. Dostal jsem mail, jestli nejsem ten Honza Čech, který plaval závodně za Slavii VŠ v Tyršáku. Ježišmarjá, to je pravěk! Já a sport?

Mám kamarádku, která ať zmíníte cokoliv, dělala to špičkově a je jedno, jestli šlo o atletiku , plavání, nebo latinskoamerické tance. Dost možná, že to je i pravda. Já chodil tancovat a chodím, protože mě to baví, při Rolling Stones se kroutím jak smyslů zbavený, ale do špičkových výkonů to má hodně daleko. Stejně to bylo i s mým plaváním. Ségra byla trojnásobný mistr republiky. Já chodil plavat, protože tam byla bezvadná parta a trenér Hoffer dokázal i ze mě vykřesat nějaké výkony. A protože jsem ho měl rád, tak jsem se snažil. Nejraději jsem plaval dlouhé štreky nebo polohovou štafetu.

Ve třinácti jsem dostal žloutenku a pak jsem měl rok přísnou dietu a nesměl jsem se namáhat, takže ranní tělocvična a odpolední bazény nepadaly v úvahu. Ujel mi vlak, ale nijak jsem toho nelitoval, začal jsem hrát polo. Za mých časů to bylo spíš rugby. Chodil jsem samá modřina a skončil jsem v osmnácti, když mi někdo prosekl nehtem rohovku. Větší bolest jsem nezažil. (Zuzana: To jsi ještě nerodil, Honoušku.) Od té doby se občas projedu na kole, a to velmi, velmi rekreačně.

Martin, totiž ten čtenář, který mi napsal, mi včera poslal fotku z roku 1962, jestli tam nejsem já a moje sestra Márinka. Ano, jsme tam. Ségra stojí vlevo, já před ní sedím. Úplně napravo sedí Michal Vambera, vedle něj Aleš Včela a pisatel mailu Martin Drábek, nyní JUDr.

Malinko jsme se změnili. Martin a Aleš byli moji nejlepší kamarádi. Michal Vambera byl mým osudovým kamarádem. Nevím, jestli slovo kamarád je to správné v tomto případě. Když nám bylo devatenáct, rozhodli jsme se, že pojedeme za holkama na Albeř, kde byly na táboře. Michal vzal rodičům auto a vyrazili jsme. Na betonce kolem Soběslavi jsme předjížděli buldozér a proti jelo auto. Michal, nezkušený řidič, dupnul na brzdu, dostal smyk a zastavil o pásy buldozeru. Jeli jsme asi sto dvacet. Rána to byla hrozná, auto se roztrhlo a mě našli pět metrů od něj ve škarpě. Michalovi ani Zdeňkovi se nic nestalo! Mě odvezli do Tábora do nemocnice, kde mě dávali několik hodin dohromady. Druhý den přijela máma a držela mě za ruku a plakala, tak hrozně jsem prý vypadal.

Na konci týdne přijela za mnou do špitálu soudružka Vamberová, Michalova máma, a prosila mě, abych podepsal reverz, že Michal nemá řidičák. „Všechno budeme muset zaplatit a on by šel do vězení.“ Taková stranicky zdatná rodina a syn v ťurmě? Neslýchané! Tak jsem ten reverz podepsal a jel jsem domů. Doktor, který mne sešíval, mě varoval, že teď mi nic není, ale že jsem měl těžký otřes mozku, ať neblbnu. Raďte puberťákovi s kladným vztahem k alkoholu! A měl pravdu, pan doktor, za čas mě začala hrozně bolet hlava a při prudké změně tlaku se mi začala motat, aniž bych pozřel.

Protože to vypadalo s Michalem blbě, rodiče ho uklidili do Západního Německa. Ani neřekl: „Díky!“ Ale jedno plus to mělo: dosáhl jsem toho, že mou knihovnu zdobí modrá knížka, čili osvobození od vojenské povinnosti. Ale osud nakonec k Michalovi milosrdný nebyl, propadl alkoholu a před léty v Německu zemřel.

S Alešem Včelou, který sedí vedle Michala, jsem se sešel náhodou: stopnul si mě a já ho jako dospělého nepoznal. Pak jsme se tomu smáli, byl jako medvěd a měl vousy. Já určitě také vypadal jinak než na fotce z roku 1962.

Spousta času uběhla. Martin mi psal, že na mé čtení nemůže přijet, protože bydlí až ve Valašských Klobúkách a to je daleko. Ale že jede tento víkend do Prahy, mimo jiné s manželkou nakupovat do Markse a Spencera. Odvážný chlapec, odvážný! Takový riskantní kousek bych neudělal ani krajně opilý! Jít nakupovat s ženskou, jedno jestli s manželkou nebo družkou, jakékoliv hadry je opravdu krajní adrenalin a ten si klidně nechám ujít. V New Yorku létala Zuzana po krámech, já si zašel do Borders Book Store, což je ohromné knihkupectví se slušnou kavárnou, vzal jsem si knížky, které mě zajímaly, dal jsem si kávu a zákusek a vzdělával jsem se. Viděl jsem to na dvě cappuccina a jeden čokoládový zákusek, třetinku vína a sendvič. Četl jsem si, koukal na ruch na Osmé ulici a bylo mi dobře. Zuzana se přiřítila schvácená, ověšená taškami. Já byl svěží, zaplatil jsem knížku, kterou jsem si vybral, a šli jsme domů. Jen blázen a masochista by šel s ženskou do hadrárny! Ale když už člověk donucen je, má si to po chlapsku užít:
„Zkusil sis ty boty?“
„Ne, proč?“
„No asi, aby tě netlačily, proto!“
„Já vidím, že mi jsou, to poznám od pohledu.“
„Já se s tebe zblázním, hned pojď zpátky a musíš si je vyzkoušet, to snad není možné, co já to mám za blba!“
Samozřejmě, že jsem si je vyzkoušel a pak jsem spokojeně konverzoval s milou prodavačkou čokoládové pleti, zatímco Zuzana obíhala krám jako formule jedna v Monte Carlu a mám dojem, že jsem v zatáčkách mezi regály cítil spálenou gumu… Zuzana byla vytočená a já byl spokojený, protože mi bylo jasné, že mě dlouho nebude nutit jít si koupit něco na sebe.

Já ostatně také nebral Zuzanu do Chevroletotechny, když jsem jel pro něco krásného do New Jersey. Když jsem se vracel na vlak na Manhattan, koupil jsem si kafe, sedl si na lavičku, koukal na mrakodrapy, jak se vynořují z ranního oparu, a bylo mi dobře. Zaplať pánbůh, že jsou komunisti pryč a že tady mohu sedět a kochat se! Jsem starý a každou chvilku si člověk musí užít!