Jezdím denně Prachnerovou ulicí, což je spojka mezi Plzeňskou a Vrchlického. Za mých časů tam byla na rohu Práchnerovy a Hlaváčkovy hospoda U zeleného stromu. Vcházelo se tam z rohu a byla asi tak dva schody pod úrovní chodníku. Nad dveřmi byl vymalován strom. Byl to nádherný ohromný obraz snad dva na čtyři metry.

Hlaváčkova ulice

Z hospody se linul smrad piva, cigaret a moči. Byla to asi desátá cenová skupina. Za bolševika to bylo centrum řemeslníků všeho druhu. Když děda potřeboval instalatéra, protože práce byla nad schopnosti mého táty, vzal mě za ruku a šli jsme ke „Stromu“. Vešli jsme do setmělého, neuvěřitelně zahuleného lokálu. Opilci už z dálky řvali na dědu: „Dobrý den, pane doktore, co byste potřeboval?“ Děda byl váženým občanem Košíř. Pro každého měl vlídné slovo. Zdravil každou vysloužilou erotickou pracovnici, kterých byly plné pavlačové domy na Plzeňské. Díky své fenomenální paměti je znal křestními jmény. Baby si ho vážily. Když jsem se ho ptal, proč ty divně postrojené paní zdraví, říkával mi: „Nikdy nikoho nepodceňuj, nikým neopovrhuj. Nevíš, kdy se můžeš dostat mezi ně!“ Moudrá slova! Na parádu byla babička, která sice neměla dvě vysoké školy jako děda, ale o to byla vznešenější. Tak už to bývá.

Hlaváčkova ulice - Autopéra

Komunisti valnou část ulice Halváčkovy zbourali, včetně té skvělé hospody, kde měli limonádu s takovými bublinkami, že štípaly v nose. Nic tam léta nestálo. Na opačném konci Hlaváčkovy byla oficína holiče Jeníčka. Ten člověk měl holičské křeslo na kolečkách a vozil ho na malém náklaďáčku Tatra. S ním objížděl vily boháčů, jak nás komunisti nazvali, a holil a stříhal. Po roce 1961 zrušil Novotný zákonem jakékoliv soukromé podnikání a naše republika se stala ČSSR, to druhé es značilo socialistická. Holič Jeníček podnikal pod družstvem Hygie, které slučovalo všechny holiče a kadeřníky. My kluci jsme ho upřímně nenáviděli. Přijel, vytlačil z auta křeslo, svezl ho k nám do haly, vyndal všechny propriety jako kolínskou, březovou vodu a tak dále, břitvy, ruční strojek a sadu nůžek a dal se do díla. Ostříhal a oholil dědu, strejdu, tátu a nakonec mě. Pak přišli na řadu sousedé a kluci ze školy. Ten dědek uměl jen jeden střih: obersturmbannführer Gertke. Prosili jsme ho, žmuntrali, aby nám nechal vlasy na temeni, ale on, hajzl, vzal ruční strojek a už jel! Všichni jsme měli křivé ofiny a vyholenou hlavu a to si ještě dovolil vzít za ostříhání kafe a korunu!

Jednou cestou z hudebky (Na Popelce, je tam dodnes) jsme my, ponížení jinoši, před jeho oficínou rozepli kalhoty a vymočili jsme se mu na kliku. Vyběhl na nás jeho vnouček, nebo kdo to byl, tak schytal „zlatý déšť“ také. Ulice dnes vypadá jak ústa indiánské stařeny, ale Jeníčkovi tam mají dům stále!

Hlaváčkova ulice, 1975

Je to nesparevedlnost: krásný obraz a úžasná hospoda zmizely, ale Jeníček ne! Možná jim vrátili dům a dnes tam bydlí ten, kterého jsme tenkrát počůrali. Na místě hospody vybudovali jakousi rezidenci ze skla a betonu. Upřímě, nevypadá ten barák hrozně, ale kdyby ten architekt dal na roh repliku toho stromu, byl by to hold starým Košířům a ozvláštnilo by to skleněnou fasádu. Na druhou stranu by mě zajímalo, kdo bude chtít bydlet za neskutečné peníze v domě, kde je čilý dopravní ruch 24 hodin denně a v létě se tam nedají otevřít okna.

A někdejší starosta Hlaváček je tam bude chodit strašit! Ten Hlaváček, co nechal postavit elektrickou tramvaj od Anděla až nad Klamovku. Byl to vizionář a veskrze moderní člověk, proto je po něm pojmenována bezvýznamná ulička. Nevděk světem vládne. Nedivil bych se, kdyby na konci této ulice byla na posledním domě vpravo mramorová cedule: Tady bydlel a tvořil holič Jeníček, který nám kazil dětství. Jo, jo, tak se věci mají!

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.